a ihned jemu všicka čeled počechu raditi, aby šel pryč. Ale Apollón jim odpověděl: „Já sem přijel pro pohádku a před pohádkú pryč nepoběhnu. Bude li mi běhu třeba, s pohádkú preč poběhnu.“ To řka i pojide před Antiocha. A uzřev jeho Antioch, vece jemu: „Chceš li pohádce, Apollóne?“ Apollón odpovědě: „Já tomu sem velmi rád.“ Tehdy Antioch jemu vece:

Své tělo jím

a svú krev pím.

A jsem zet svój,

mé ženy život mój.

Otce dceři hledaje,

mé ženy muže neznaje.

Uslyšav Apollón tu pohádku i vece králi: „Mniech, by mi bylo dnes něco divnějšieho slyšeti. Ale tato pohádka najevo mi jest položena, tajně li ji, králi, kážeš vyložiti, čili zjevně?“ Antioch káza zjevně pověděti. I vece Apollón: „Své tělo jieš a svú krev pieš, když své dcery požíváš, jenž jesti tvé tělo a tvá krev. A jsi zet svój, když jsi muž dcery své. Otce hledáš, ač by dlúho hledal, nenalezneš, nebo jsi otcovo jmeno potratil i také právo. A tvé ženy muže neznáš, nebo své dcery mužem býti nemóžeš.“ Antioch, zapýřiv se haňbú velikú, i vece Apollónovi: „Pohádky si neuhodl, a protož si šíji ztratil.“ Apollón odpovědě: „Každý to na tvé tváři zná, žeť sem pohádku uhodl. Jestli v tvém právě to právo, jáť své šíje neztratím.“ Antioch jemu vece: „Jsi syn otce velikého, a protožť dávám rozmyšlenie tuto noc, aby se lépe potázal a rozmyslil, ač chceš zajtra smrti ujíti.“ Apollón vyšed od krále i je se sám svú myslí mluviti a řka: „Pohádku sem uhodl a dcerať mi jest nedána, anižť mi jesti jie třeba. Co zde chceš a čeho hledáš? Nic jiného než smrti! Náhle běž pryč odsud!“ A dobyv tajně korábu, v první súmrak ostaviv koně na hospodě, vsed v koráb i odda se na pravý běh. Nazajtřie Antiochovi pověděli a řkúc, že Apollón pryč zaběhl. Antioch k tomu vece: „Apollón zaběhnúti mohl, ale mně a mé moci utéci nemóž. I učini takú zápověd a řka, že „ktož mi Apollóna živa dá, dám jemu pět set funtóv zlatých. A pakli mi kto jeho hlavu dá, sto funtóv zlatých ode mne vezme.“ Pro ten slib jechu se Apollóna hledati netoliko nepřietelé, ale také i přietelé, chtiece