chtiece jeho zahubiti a to zlato od {Antiocha}marginální přípisek soudobou rukou vzieti. Ale Apollón přijev do Tyra, vzem tu radu i vece: „Nedám pro se země zahubiti. O vás o všech on nic nedbá, mneť jediného hledá. A když mne mezi vámi nenalezne, vámť nic neučiní.“ I přikáza plné koráby pšenice nasúti a vsed na koráb, odda se na běh. A když bieše Apollón odplul, tehdy Antiochóv milostník jmenem Taliarcha do Tyra přijede, Apollóna hledaje. A když jeho nenaleze, zarmúti se velmi. I poče měštěnínóv tázati, kde by Apollón byl, a pravě, že by byl přietel jeho, „a chtěl bych jemu tu radu dáti, jenž by zbyl všeho svého myšlenie.“ Ale to vše lstívě mluvieše, nebo bieše litý jed přinesl s sebú, chtě jeho otráviti. Apollón přije do města Tarsy i poče přebývati v tom městě, nebo bieše kořec a neb miera v tom městě po šesti zlatých pšenice. Apollón otevře koráb i přikáza všem lidem města toho po pšenici jíti. A kořec a nebo strych pšenice po sedmi penězích měděných přikáza dávati. A tiem obživi to město. I přikáza, aby jeho kupcem nenazývali, všecky jim penieze navráti a město těmi penězi káza opravovati. Ti tarští měštěné tu milost Apollónovu k sobě vzechu, jemu na čest a na věčnú pamět obraz podobný jemu učinichu a prostřed města postavichu. A když Apollón času jednoho po morském břehu chodieše, člavik z jeho města a z jeho země šlechtic jeda po moři, uzře Apollóna i vece: „Zdráv buď, králi Apollóne, vieš li právo Antiochovo o sobě? Nevieš li, poviemť tobě. Takť jesti král Antioch řekl: ‚Ktož mi Apollóna živa dá, dám jemu pět set funtóv zlatých. Pakli mi kto jeho hlavu dá, sto funtóv zlatých ode mne vezme.‘ Protož, králi Apollóne, toběť to pravím, že máš v městě lidi, jenž tě chtějí otráviti. Protož pravím tobě, jediž odtavad pryč.“ Apollón z té řeči jemu poděkova i přikáza jemu dáti pěti set funtóv zlatých a řka: „Užitečnějšieho ostřeženie, mezi klenoty dražšieho, nenie než zdravie. A když si mě užitečně vystřiehl, jmějž ty penieze ode mne, kteréž měl by od Antiocha