byla, radějšíť bych pryč zašla. A dřieve, nežliť jí budu, radějšíť tu budu, kdež mne nikdy královú nenazovú.“ To řekši i vsta od otce s pláčem velikým. Král uslyšev řeč tu, přikáza jie střieci, aby nikam neušla. I zarmúti se král velmi. Po několiko dnech přišel král ke dceři i vece jí: „Však to dobře vieš, že bez ženy dlúho býti nemohu, a kromě tebe jiné nechci mieti.“ Dcera jemu odpovědě: „Otče, pravíš, že by ty byl vítěz, nejsi, to věz, ač nesvítězíš nad svú zlú myslí, neb lepšíť jesti ten vítěz, ktož svítězí nad svú zlú myslí, než nad mocným králem ktož boj obdrží. Svítěz, hrdino, nad svú zlú myslí a nedaj o sobě ani o mně pověsti praviti.“ Král jie vece: „Na počátkuť bude z toho řeč, ale obvetšejíc brzo pomine. A to chci ukázati.“ A vyšed od nie, káza mnoho hedbábných postavcóv dobyti a v noci tajně jimi všecky ulice přikryti. A tak drahé postavce uzřevše lidé, nesmějiechu ijeden po nich tlačiti a choditi. A třetí den jechu se po nich i s vozy jezditi. Potom král přišed ke dceři i vece jí: „Ze všeho světa kráso. Vidíš li, žeť se lidé divie novině a o ní mnoho mluvie, ale jakž se ostará, tak jie i v usta nevezmú.“ Dcera jemu odpovědě: „Otče, viem to, že novina když obvetčí, lidé ji na čas podzapomenú, ale po stu letech, když ji kto zpomene, ihned se obnoví. A protož věz, králi, žeť bych radějše umřela, nežli takový skutek nešlechtený a neslýchaný učinila.“ To řekši i vsta od otce. Pak jednoho dne jdieše královna z chrámu v rúše drahém, připraveném od zlata, a slunečný paprslek obraziv se i udeři na tvář její. I poče se stkvieti tvář její tak, že by podobna viece k anjelu nežli k člověku. Král to stkvěnie uzřev, divem a milostí na zemi pade a okřív i jide ku dceři i naleze ji samu v komňatě i poruši ji. Dcera poče toho skutuku velmi plakati a velikým voláním svú čeled vzvola. A její pěstúna najprvé se do komňaty uteče a uzřevši, ana padla na zemi, i poče jí tázati, co by jí bylo. Tehdy jí ona povědě to, což bylo jí třeba. A ona ji ukoji a skutku toho káza jí tajiti. Král, což počal hoře,