milo[140v]číslo strany rukopisusti své, ne vedlé zaslúženie mého.“

A ďáblé slyševše hlas jeho a prosby ustavičné k Bohu, poslachu k strážným, kteřížto jeho střěžiechu, aby kázali jemu, aby mlčal. I vecechu strážní k Adamovi: „I zdali si sě zbláznil, čili z kterého pomámenie tak truchlivě voláš? Však sě nevykřičíš z vězenie, téměř mlčiž a nechaj volánie svého, nebť nenie, kto uslyše ani kto spomoha! A mámeť přikázaní od svých starších, ať bychom mlčeti kázali, neb svým jakýms neznámým křikem búříš všecky. Protož mlčiž a utaj sě, ať tebe horšie nepotká.“

A uslyšav Adam reptánie a hřmotné mluvenie ďábelské, ač nerad, však proto musieše mlčeti. Než však tajným srdcem mluvě, vece k Hospodinu: „Sudiž mě, milý Pane, a rozeznaj při mú od člověka nespravedlivého, vysvoboď mne pro jméno tvé a nevcházej v soud s tvým sluhú, neb nebude učiněn spravedlivý před tebú všeliký živý. Nebo nenáviděl jest nepřietel duše mé, ponížilť jest v zemi života mého a posadil mě jest v temnostech jako mrtvé světa, trápil sě jest duch muoj ve mně. Zarmútilo se jest srdce mé ve mně, pamětliv jsem byl na dni staré, rozpomínal sem sě na všechna diela tvá a v skutciech rukú tvú rozmýšléch sě. Zdvihl sem ruce mé k tobě, dušě má jako země bez vody tobě. Rychle uslyš mě, Hospodine, neb zahynul jest duch muoj, neodvracuj tváři tvé ode mne a buduť podoben sstupujícím v jámu.“ A když tak modléše sě modlením srdečným, hlas na výsosti slyšán jest. I uslyšal jest Hospodin a slitoval se jest nad Adamem, a svolav anjely moci nebeské a kuory archanjely, i vece k nim: „Slyšte hlas a trápenie Adamovo. A slitovali smy sě nad ním pro úzkost nesnází jeho. I umienil sem obeslánie činiti k uobci pekelné, aby mimo právo a mimo běh jeho zaslúženie netiskli Adama, sluhy mého, dokudž milosrdenstvie mé nezjeví sě nad ním, neb jsme z božského našeho milosrdenstvie zvykli všem nuzným a pracným spomáhati a truchlivým a smutným obveselenie dáti a ze všeliké núze, biedy a psoty našim věrným spomáhati. A že sme rozličnými pótkami, trápením i biedami mnohokrát Adama zkušovali a vždy jest setrval v ustavičnosti služby našie s doufáním, i již sě naší božské dobrotě z lítosti věčného slitovánie zdálo nad ním ukázati, neb posazen jest v zamúcení velikém.“ A poklekše a padše na tváři své mocnosti kuorové, archanjelé i anjelé, vecechu jednostajným hlasem: „Chvála i čest i diek vzdávanie buď tobě, sva[141r]číslo strany rukopisutý