srdečn[123v]číslo strany rukopisuým, neb chtěla byla ráda okusiti, ale nesmějieše pro strážné. I nebieše při ní té chvíle Adama ani strážných božích[fd]božích] boziech anjelóv. I nepotázavši sě ani pomyslivši, co má na to odpověděti, ani otázavši se, s kým mluví, ale úfajíc sobě i pronesla radu boží nepřieteli svému a řekla jest: „Zajisté nám zapověděno jest, abychom nikoli ovoce s dřeva toho nejedli, neb řekl nám Buoh, kdyžkoli okusíte kerýkoli den ovoce s dřeva tohoto, smrtí zemřete. A měli li bychom smrtí zemřieti pro okušenie ovoce dřeva tohoto, lép nám jest živu býti bez tohoto dřeva. Však dosti ovoce jiných dřieví nám dáno jest, jichž móžem požívati bez pohoršenie.“ I vece k nie[fe]nie] nim opět had: „Ó šlechetná paní, i zdali nemníš, byť nemohl Buoh všemohúcí změniti těchto tělesných věcí v duchovnie? Poněvadž taký jest, že z ničehož svět stvořil jest, mocnýť až na věky. Ó má milá paní, věř mi toho, že nikoli smrtí neumřeš pro okušenie ovoce s tohoto dřeva, ale jistě budete jako bohové, vědúce a znajíce zlé a dobré. Ješto o tom nynie nic poznati nemóžete a ani jinak poznáte, leč skrze okušenie ovoce dřeva tohoto.“ I řekla opět Eva k hadovi: „Přikázanie bojím se zrušiti. Ale bych to věděla, že by mi se stalo podlé řeči tvé, všakť bych okusila. Ale pójduť po Adama a poviemť jemu radu tvú, a viemť, stane li se, jakož pravíš, že i on k témuž svolí.“ Ale had bránieše jí odjíti, i vece k ní: „Ó štastná paní, i co se bojíš, zda mi v tom nevěříš? Všakť sem já toho svědom, že to tak jest. Na, vezmiž toto jabléčko a pokusiž a koštuj jeho a daj i muži svému. A bojíš[ff]bojíš] bogieſſ li se oklamánie, jediné sněz, a nepoznáš li toho na sobě, coť pravím, nedávaj svému muži, jakož žádáš. A uzříš a poznáš, žeť se vám otevrú oči vaši a poznáte zlé a dobré jako bohové.“

Tehdy vzala jest ovoce dřeva toho Eva a snědla jest a běževši k muži svému i dala jest jemu také, chváléc, že převelmi chutné a lahodné jest. A on uposlechl jest ženy viec než přikázanie božieho a jedl jest také ovoce to. A otevřeny sú oči obú a ihned zvěděli sú a poznali svú hanbu a stydlivost pro okušenie ovoce, jenž prvé ovšem nic nevědiechu. I stydiechu sě jeden druhého pro oudy své stvořené od Boha. A běževši Eva k stromu i udělala sobě z listu jako věník a zakryla jest oud hanby své a též učinil Adam. I chodiešta mezi dřievím listovým, neb stydiešta se sebe tak často vídati jako prvé.