A vstúpiv Tartareus, doktor v práviech pekelních, i poče mluviti těmito slovy a řka: „Sláva, pokoj, všeliká jednota, čest i také každá duostojnost buď Pánu a stvořiteli věčnému. Před vámi, najosviecenějšie, duostojná a poctivá kniežata, před vévodami, hraběmi, šlechtici, pány, kteříž jste rada Boha věčného nám k súdciem dobrovolně postaveni, já, Tartareus, z plné moci a povolenie všech ďáblóv, při ďábelskú vypravuji, ale poněvadž já sem před vámi, páni, jakožto pleva před tváří větrovú a jako bláto na ulicéch a jsem zajiekavý, neuměje mluviti před Vaší Milostí, ani slov právě vymlúvati mohu, což tehdy vám z své chvály já moci budu dáti? A pak přesto bych výmluvnost všech měl, a láska byla ode mne vzdálena, málo by mi to platno bylo. Ale se vší poctivostí, ač i výmluvný nejsem, s pravú láskú ohrozím se a budu mluviti spravedlnost a pravdu. Protož slyštež nebesa, co mluviti budu, a slyš země slova úst mých a rostiž jako v déšt učenie mé a tečiž jako rosa výmluvnost má, neboť nepravost ani zlost nebude nalezena v ustech mých. Známá zajisté a svědomá věc jest ovšem, že my ne sami od sebe, ale z moci božské stvořeni jsme a netoliko nás, ale všecku věc stvořenú Buoh zjednal a zpósobil jest, aby vedlé své slušnosti každá věc požívala požitku někakého i od jiných věcí. A netoliko rozumnému stvoření dal jest své dary, ale i nerozumnému, země, ptactvo, ryby morské požívají jiných elementóv od Boha stvořených. A rozumné stvořenie, netoliko elementóv požívaje, na tom dosti má, ale Buoh přidal jest onomu čest větčí, duostojnost dražší, krásu ozdobenější, a tak všechna stvořenie požívají daróv božích jim ponajprvé daných. Kromě jediné nám neděje se vedlé řádu a běhu prvotnieho a jedinké my sami jsme jakožto oddělenci od toho, což měli sme. I divíce se, nemóžem se nadiviti, kudy a proč se nám to děje, z bě[101r]číslo strany rukopisuhu,