nem[100r]číslo strany rukopisuohli napomínati. Tehdy jeden ďábel jménem Lunarius hněvem velikým a zlostí jsa zapálen, nemoha se vzdržeti, v zlosti jako třesa sebú, obrátiv se na Michala archanjela i křiče nemotorným hlasem: „Ha, ha, Michale, viemť, že s’ pochlebník od počátka. A nemáš, kto by tě chválil, musíš se sám chváliti, a kohožkoli móžeš osočiti k Bohu, toho osočíš, nakládaje na špehy. A dobřeť jest tobě pověděno, že s’ sok bratří svých, neb osočiv nás k Bohu, i nemohl s’ na tom dosti mieti, ještě s’ nás sehnal od našeho vlastnieho dědictvie a panstvie svévolně a bez práva!“ A ohléd se zase na súdce i vece: „Páni, vždyť nám neděje se podlé úmluv a žádosti našie, neb jsme žádali, aby Michal, tento sok a falešník, při tom nebýval, ano pak pře jemu poručena jest. A věru budete li jemu povolovati ve všem, onť všecky úřady pobéře na se, aby jedno sám vládl, a zavedeť vás též, jakožť jest nás zavedl.“ Tehdy jiní ďáblé okřičechu jeho, aby mlčal, že jest hanba vaditi sě, a zvlášť na takém miestě poctivém. „A suďte pilně!“ Přikázachu, aby mlčeli oboji, ale ten ďábel Lunarius opět vece takto: „Všakť sem pak pravdu pověděl a za pravduť se styděti neslušie.“ I vece jeden z súdcí potiežíce se: „Praviž jeden při a v tom ohraďte se, což móžete aneb umiete najlépe vaši při ku polepšení.“ Tehdy shlukše sě ďáblé v hromadu, radíchu se pilně. A ačkoli při svú popsánu mějiechu, však proto tážíce se, opravováchu, což sě jim líbieše. I chtiechu někteří ďáblé, aby Solfernus vymlúval tu při, a druzí Tartarea doktora prosichu. A tak potom všichni přestachu, aby doktor Tartareus mluvil, neb sě jich pře mnoho písma dotýkáše. A když se ďáblé odradichu, obrátichu sě všichni k těm stoliciem, na nichž súdce a rada božie sedieše. A když srozumiechu súdce, že sú se již ďáblé odradili a vymlúvati svú při také chtiechu. Tehdy vystúpiv Rafael, kancléř boží, jako ruku vztah i kynu, aby všichni mlčeli. I sta sě mlčenie veliké na témž paláce božiem.