[77v]číslo strany rukopisuŘehoř jednomu svému sluze přikázal, aby dvanádcte pútníkóv k jeho stolu pozval. A když ti pútníci přišedše, za stól sedli, přečet je otec svatý, uzřel, ano jich sedí třinádcte. Proněžto pozvav k sobě sluhy, jeho otázal, proč by byl viece pozval, než jemu byl rozkázal. Tehda sluha ty pútníky obezřev, k svatému otci vece: Rač mi věřiti, otče svatý, že jich viec nenie než dvanádcte. Tomu svatý Řehoř urozuměv, poče na ty chudé pútníky hleděti, mezi nimižto uzřel jednoho, an se divně večas v staré tváři velmi počestně, večas mlada se ukazuje. To svatý Řehoř uznamenav, po obědě toho pútníka na stranu odvedl, jeho zaklel, aby jemu pověděl, kto by byl a kteraké by jemu jméno bylo. Jemužto on odpovědě řka: Proč tiežeš o mém jménu, ano jest tak divné, ale věz to, žeť sem ten, jemužtos někdajší čas kázal střiebrnú mísu dáti. A to také jistě věz, že od toho času, jakž si mě podařil, inhed tě hospodin zpósobil, aby ty byl starostú nad svatú cierkví na miestu svatého Petra apoštola. A když jeho svatý Řehoř otáza, po čem by to věděl, jemužto on odpověděl a řka: Já sem anjel boží a nynie mě jest bóh k tobě poslal, abych tvój stráže byl. A což na bohu prositi budeš, to skrze mé poselstvie obdržíš. To anjel promluviv, inhed před ním zmizal.
Za těch časóv byl jeden pústenník, jenž ote všeho, což měl, jedinú kočku sobě ostaviv, na púšť šel, bohu snažně mnoho let slúžil. A když v jednu dobu hospodina, aby jemu ráčil zjeviti, prosil, kto by ten byl, s nímžto by rovnú odplatu v nebesiech vzal, tehda jemu bylo s nebes zje[78r]číslo strany rukopisuveno,
