[79v]číslo strany rukopisutu jest přiebytek náš. A když toho súdci tak bieše diábel zlomozil[bx]zlomozil] zlomožil, že bieše oslnul, povědě k němu svatý Longinus: Věz to, že uzdraven nebudeš, jeliž já od tebe sendu, nebo tehdy za tě boha poprosím a tobě zdravie i v těle i v duši obdržím. Tehda súdce inhed kázal jemu hlavu stieti. A potom sám se k sobě navrátiv a toho, což jest nad ním učinil, srdečně poželel, k jeho hrobu přišed, s velikým pláčem padl a svých hřiechóv kaje se, k svatému Longinovi prosbu učinil. A inhed na tom miestě na všem uzdraven byl a potom svatý život veda, skončal a bohu se dostal. Amen.
Svatého Benedikta opata
Svatý Benedictus z své mladosti inhed na púšť jíti zamyslil. Za nímžto jeho pěstúna proto, jenž jeho velmi u boze milovala, jeho se zpustiti nikterakž nechtěla, ale vstavši za ním šla. A když jednú necek zajemši rozbila, uzřev svatý Benedikt, ano proto pláče, ty jisté necky, modlitbu k bohu učiniv, jie cely navrátil. Jednoho také času, když svatý Benedictus na púšti bydléše, jednomu bohobojnému knězi ten den, když jemu na Veliku noc oběd připravováchu, zjevil se hospodin tomu knězi a řka: Ty sobě rozkošný oběd připravuješ, a mój sluha Benedictus, na takémto miestě sedě, hlad trpí. To ten kněz uslyšav, inhed se vzchopiv, s sebú krmi vzem, na les šel a nesnadně jeho nalezl, k němu řekl: Vstaň, otče svatý, a přijmeme pokrm, neboť dnes Velika noc jest. K němužto svatý Benedictus vece: Viem, že Velika noc jest, když sem toho, že tě dnes vizi, na bohu zaslúžil. Toho svatý Benedictus, že Velika noc
