[278v]číslo strany rukopisuo sobě píše a řka: Když sem na té přehrozné púšti byl, že slunečnú horúcí horkostí bieše povadla tvář má, zdáše mi se, bych v římské rozkoši bydlil, lpieše na mém těle pytel črný, kóže má na mém životě zčrnavši u múřenínovú barvu, svraskavši, jedva při kostech lpieše, na každý den ve slzách stóně vzdychách. A když mě sen otrápil, na zemi své kosti, již ovšem ztruzené, jakž takž polože odpočívách, o krmi a o pití mlčím, že jakž koli u veliké žádosti, nemocný, studené vody se napie, i té já sem na čas neměl. A vařeného pokrmu pojiesti, to sem sobě za veliký hřiech nesl. A tak s zvěří a s rozličným národem na púšti tovařišsky bydléch. A když sem se tak bydle čtyři léta u pokání trudil, a odtad vstav, do Betlémě šel. A tu v svatém písmě postě se a bohu se modle byl, a mnozí se také k němu učedlníci přibravše, svatý život podlé něho vedli. A tu svatý Jeroným v svatém úmysle u překládaní a u vykládaní svatého písma mnoho let pracoval. A v té práci tak se ztrudil, že když na své posteli ležieše, vstáti vzhóru nemohl, než ujma provazec, jenž nad ním visieše, sobě vzhuoru vstáti pomohl.
A když jednú svatý Jeronymus s svú duchovnú bratří poslúchaje, ano svaté písmo čtú, sedieše, v tu hodinu lev velmi veliký kléceje v klášter uběhl. Jehožto jiní mníškové zazřevše a velmi se užasli, a kam kto vida, utiekáše. Ale svatý Jeroným jako proti hosti, nic se neboje, proti lvu vyšel. A tu jemu lev pitomú postavú[187]zde zapsáno „a“ bolestivú nohu ukázal, jako by od něho uzdravenie potřeboval. Tehdy svatý Jeroným k sobě bratří zavolav, kázal lvovi nohu umyjíc, jeho bolesti hlédati. A když to učinichu, nalezú, ano jeho noha trnem raněna.
