[278r]číslo strany rukopisutehda v okamženie, jakž se jemu vidělo, polapen a na súd před bóh přiveden. Jehožto když všemohúcí súdce otázal, kterakého by stavu člověk byl, svatý Jeroným odpovědě: Křesťan sem. K němužto súdce vece: Lžeš! Nejsi křesťan, ale si následovník pohanských mistróv a v jich se písmě kocháš! Neb kdež jest poklad tvój i libost mysli tvé, tu jest srdce tvé! K němuž když svatý Jeroným, jako za vinného se maje, nic neodpověděl, kázal jeho súdce nemilostivě bíti. V tu dobu poče volati svatý Jeroným a řka: Smiluj se nade mnú, hospodine, smiluj se a na tomť přisáhám, žeť se viec nechci pohanských mistróv přídržeti písma. A v těch sloviech když tak přisaháše, jeho prosta pustichu.
A inhed z toho viděnie se probrav, nalezl se, jako by znova ožil a vešken slzami zkropen a zbité rány, ješto před súdcí nemilostivě bit, všecky nové a zsinalé. Od kteréhožto dne jal se viec v svatém písmě snažně čísti a učiti a na pohanské písmo nic netbati. A když byl vstáři let bez jednoho čtyřidceti, v římského kostela sboře kardinálem učiněn. A když papež tehdajší jménem Librius umřel, chtěli všickni, aby svatý Jeroným papežem byl učiněn. Ale že svatý Jeroným to v svatém obyčeji mějieše, že žákovstvo a duchovnie z nesličných věcí tresktáše, proto se jemu ti protiviece, jeho hanby všemi činy hledáchu. To svatý Jeroným znamenav, jim postúpil a k svatému otci Řehořovi k Nazaretskému, jenž tehdy v tom městě, ješto Konstantinopolis slove, biskupem bieše, přišel a od něho se svatému písmu spoře naučiv, odtad na púšť zašel.
A co jest na té púšti pro milého Jezukrista, strastný život veda, trpěl, sám
