[106v]číslo strany rukopisutaké člověk, v němžto diábel bieše, v jednu hodinu zavolal a řka: Mučí mě Ambrož, mučí mě Ambrož. K němužto svatý Ambrož vece: Náhle mlč, diáble, neboť tebe Ambrož nemučí, ale tvá závist, neb vidíš, ano tam dobří lidé jdú, odkudžtos ty do pekla svržen. A když jednú svatý Ambrož po městu jdieše, uzřel, ano jeden, velmi se uraziv, leží a druhý se jemu směje. K němužto svatý Ambrož vece: Ty, ješto stoje se směješ, viz, aby sám neletěl. A jakžto svatý Ambrož vece, tak ten člověk málo pošed letěl a velmi se urazil i měl dosti na svém hoři, jenž se jinému posmieval. Byl jest také Ambrož velikého utrpenie u póstu, veliké štědrosti k chudým, velikého nad hřiešným litovánie. Takež když se jemu kto svých hřiechóv zpoviedal, vždycky se zpovědi poslúchaje naplakal. A to také v obyčeji měl, že když kterého kněze neb biskupa dobrého uslyšal, vždycky jeho srdečně zaplakal. A když jemu jeden čas sluhy řekli, proč by těch tak dobrých, ani k bohu jdú, plakal, k tomu jim odpověděl: Nemněte, bych proto jich, že mrú, pláče želel, ale proto se zamucuji, že takých, jakož sú oni byli, ne brzo miesto nich svatá cierkev nalezne.
Jeden čas také svatý Ambrož, když do Říma jeda, u jednoho velmi bohatého hospodáře odpočinul. Otázal jeho svatý Ambrož o jeho bydle i stavu. Jemužto hospodář odpovědě: Kněže milý, stav mój beze všeho nedostatku v šťastném bydle vždy jest byl na všech věcech, sbožie mám veliké, sluhy i služebnice,
