[107r]číslo strany rukopisudietky krásné, vnúčat podobných mnoho. A vše, což sem kdy chtěl, to sem vše podlé své vuoli měl a nikda mi se nic nelibého nepřihodilo ani mně se kdy, co jest[cp]jest] geſſto by mě zamútilo, stalo. To uslyšav svatý Ambrož, velmi se podivil a inhed těm, ješto s ním biechu, řekl: Náhle vstaňte a, jakž najspieše móžem, utecmy, neboť bóh tuto nebydlí. A když se vzchopichu, pryč běžiechu, ozřevše se, viděli, ano ten duom se vším, což ten člověk měl, se propadl, tak že i znamenie lidí i sbožie neostalo. Tehda svatý Ambrož vece: Aj vizte, bratřie milá, kterak nám bóh milostivě činí, když která protivenstvie na světě trpěti dopustí, a kterak[cq]kterak] ktera se nemilostivě hněvá, když komu na světě všeliké štěstie k libosti dá. Potom svatý Ambrož dlúho bohu snažně slúživ, na bohu uprosil, aby jeho s tohoto zlého světa pojal. Tehda po malých dnech zjevenie o své smrti měl a to bratřím pověděl.
To hrabie těch vlastí uslyšav, k sobě některých znamenitých lidí pozvav, k svatému Ambrožovi poslal a řka: Pro tak svatého této zemi potřebného otce smrt strach jest, bychom všichni nezahynuli. A protož jděte k božiemu muži, poproste jeho, ať sobě na bohu ještě prodlenie života obdrží. Jimžto když s poselstvím přišli byli, svatý Ambrož odpověděl a řka: Ne tak sem se mezi vámi obcházel, bych se s vámi přebyti styděl, ani se smrti bojím, neb dobrého hospodu mámy. A když tak svatý Ambrož nemocen ležieše, zjevil se jemu Ježíš Kristus, jasně se k němu usmievaje. Zatiem jeden nábožný biskup jménem Honoratus, když odpočíváše, přišel hlas k němu a řka: Vstaňte, vstaňte, neboť večas pryč pójde. Tehda ten biskup se vzchopiv,
