u vlasti mého stavu veliké nevrovnosti. A v tu dobu jakžto bych zaslyšal hlas volajíci ke mně od tebe z nebes řkúc: Krmě sem všech velikých lidí vzrósti, Augustine, a jiesti mě budeš, ani ty mě obrátíš v se jako pokrm tělesenstvie svého, ale ty se obrátíš v mě. Potom, jakož svatý Augustin sám o sobě píše, když se jemu velmi křesťanské viery cesta líbieše, ale v kteraké tesknosti lenost veliká od toho jej tiehnieše, da jemu bóh jednú to na mysl, aby šel k jednomu svatému otci, jemužto Simplicianus jméno bylo, chtě od něho naučenie přijieti, kterú by cestú bohu slúžil, na kteréžto cestě rozliční rozličně bohu slúžiec chodie. Jemužto svatý Simplicianus poče raditi a řka: Znamenaj, Augustine, ano malá robátka, mladé děti v kostele bohu slúžie. A zdali ty téhož nemóžeš učiniti, ješto děti mohú? Co se pozdíš? Co se v své lenivé mysli meškáš? Vrž se mocně u bóh, tenť inhed pomóže, tenť tě spasí. Tu řeč svatý Augustin uslyšav, do kostela šel a tu jemu jako stydlivému kniehy tajně, v nichžto viera křesťanská napsána bieše, dal. Tehda svatý Augustin vysoko vstúpiv, poče svatú vieru volati a řka: Věřím u boha otce všemohúcieho i v Jezukrista, syna jeho jediného, jenž se narodil z svaté Mařie panny. Potom v těch dnech přišed z té vlasti Afriky jeden přietel svatého Augustina, jemužto jméno bylo Poncianus, i poče rozprávěti o velikých diviech, ješto jest činil veliký Antonius v Ejiptě za ciesaře Konstantina. Kterúžto řeč svatý Augustin uslyšav, veliké skrúšenie v své srdce přijem, jako s otrapenú myslí na svého