běžal a z krádeže své střiebrnice jim vinu dal. K němužto ona nevinná vecešta: Nalezneš li u nás to, vinni chceme býti. Tu inhed mošnu otevřevše, střiebrnici nalezše, oba před rychtáře vedú. A což sta měla, to najprvé hospodářovi vzemše, dachu a jednoho z nich na smrt odsúdichu. Tu znamenaj každý člověk, kterak slavně v dobrých lidech přirozená viera u milosti bydlí. Tu se syn s otcem, oba srdečně plačíc, počešta vaditi. Najprvé syn otci vece: Otče milý, jáť sem tvá krev a jakož sem svój život od tebe přijal, tak jej chci rád dáti, aby ty živ ostal. K tomu otec odpovědě: Synu milý, jáť sem člověk starý, neb mi jest skoro s tohoto světa sníti, a tobě, že si mlád, déle poostati, nemohu já, nebožtík starý, na tvú smrt hleděti. V tom sváru syna polapivše oběsili. Na to každý pomysl, s kterakú žalostí otec naplakav se k svatému Jakubu jide, tam se svatému Jakubu pomodliv, jemu své žalosti požalovav, zase se vrátil. Přišed k tělu, tu kdežto visieše syn jeho, poče velikým hlasem volaje plakati. A tomu již, jakž oběšen byl, šest a čtyřidceti dní minulo. Tehda syn oběšený promluvi k otci a řka: Mój milý tatíčku, neplač, neboť mi nikda tak dobře nebylo jako nynie. To věz, že do této hodiny svatý Jakub mě tuto u veliké nebeské rozkoši živého choval. To jeho otec jako v otrapě v radosti uslyšav, do města běžal, a že jeho syn živ jest, starostám městským pověděl. Tehda oni tam šedše, odtad jeho sněmše, s velikú ctí pryč pustili a jich hospodáře zlého miesto onoho oběsili.
Píše také mistr Hugo řečený od svatého Viktoria, že když jeden pútník šel na pút k svatému
