kteraká služba božie má býti ve všech kostelech, že taková jako v hlavním biskupským kostele, a že biskupské duostojenstvie jest vysoké, a jest knieže a otec všech v tomto biskupstvie a má řád jednati lidem k duši spasenie, kacieře trápiti a neposlušné kněží a mistry má krotiti. A to vše chce zbožie velikému a nadánie, a proto to almužna nenie, ale z mušenie pro řád a pokoj té krajiny jest to nadánie, pod kterým jest sufragán, biskup, jeho spomocník, světě kněží kostely a lid biřmováním a jiné věci činie. Potom jest probošt, opatruje tělesné věci a platy, aby nehynuly, potom děkan, opatruje kostel, aby v něm služba boží řádem šla. Potom kantor, prelát, co se tkne spievánie v kostele zpravuje, a potom jiní menší. Pak jsú kanovníci, kteří v kostele hlavním, totiž u svatého Václava, mají moc s králem i s jinými preláty svými a pro poctivost i s kniežaty, pány, s opaty, doktormi, mistry i s jinými preláty mají moc arcibiskupa voliti. A proto nadánie zbožie kanovníkóm darmo nenie, neb z toho jde pokoj všemu královstvie, a také z toho nadánie mají slúžiti Pánu Bohu a všecky hodiny zpievati. A proto to jest zaslúženie viec než almužna. Ale v tom jest almužna, že všickni kněží i arcibiskup, doktoři, mistři povinovati jsú za ty krále a kniežata, kteří jsú ty obroky nadali, Pána Boha prositi a že jsú obecnieho dobrého hleděli, s věčnú pamětí a chválú vychvalovati. Opět faráři, kazatelé, zpovědlníci, oltářníci všickni v tom, co práce mají, zasluhují, že nemá jim k útržce mluveno býti, by byli prostě almužníci, ale za služebníci, a také muož jim řečeno býti, že jsú almužníci v tom, že za duši požívají a za duši patrunuov činiti mají