obličejem byli, však pro to muk pekelných nemohú prázdni býti.
Přistúpil jest diábel Astarot před obličej všemohúcieho Hospodina a řekl k němu takto:
„Ó Stvořiteli všeho stvuořenie, jenž jsi Spravedlnost! Já sem řečník všé zlosti pekelné; račiž tvá spravedlnost tobě přirozená mě uslyšeti!“ Jemužto Hospodin odpovědě a řka: „Poňavadž jsi řečník, učiň právo řečničnie!“ Odpověděl jest řečník: „Chci tě najprvé naučiti na jeden artikul, ten, jenž vládne vším peklem; já jeho naučením řečničie právo vypoviedám.“ I řekl jest Hospodin: „Znám tě dávno v tvé chytrosti! Protož netřebať jest mne učiti, aniž mi těchto řečí mluv, poněvadž ižádné strany přede mnú nenie; ale inhed vypověz právo řečničie, aneb v ten čas budeš ven vyvržen!“ Jenž boje se súdce, jehož k sobě neochotna vidieše, i vyřekl jest právo řečničie k sobě řkúc, tak uplně a bez zmatka zjednané, že ižádnú stranú na ničemž nemohl popaden ani pohaněn býti. Tehdy jest řekl k řečníkovi Astarotovi: „Mluviž, chceš li!“
I řekl jest diábel: „Žalujiť já jménem řečničím, že, když já a jiní, jichžto slovo já mluvím, mnoho časóv, jenž všechny máme popsány, byli sme u pokojném vládaní, že sme měli moc mučiti a trýzniti jakž chtiece lidské pokolenie v pekle;
