vož[64v]číslo strany rukopisuralstvím i barvami rozličnými zkořeněna. Sedláci, chudí, řemeslníci i bohatí, chudí,[9]snad mělo být „mladí“? staří a ti všickni čím se lépe a rozkošnějí a oupravnějí přistrojí, tím jedlejší ďáblu budou pokrm. Tak že by se mu nechtělo, kdyžť zazří, kdesť se jemu chtíč a lačnost vezme, jako by prvé nikda žádného nesežral vyvráceného z oust božích, do nichž nic nečistého pýchou, frejem, hněvem, závistí, nenávistí, lakomstvím, zahálením nevchází, ani on sám, jelikožto jest večeři se přirovnal svrchu pravené, vchází v ou[65r]číslo strany rukopisusta a v srdce těmi hříchy poškvrněné.
A protož prosím tebe, má paní Doroto, vyčisť se a vyškrv od vší nečistoty a omasť se a okořeň a osol svrchu pravenou oupravou. A takť on podlé mé žádosti dychtivé tvým sytým pokrmem, chutným bude, budeš i ty jeho pokrmem chutným, nezměsitedlným, neshnojilým, ale trvalým nezvečeradlým, nezsmradilým[bj]nezsmradilým] nezmradilym, nezstydlým, ale chutným, teplým, vonným na věky věkuov. Amen.
O křtu zvonů
Novina[bk]Novina] ovina mrtvá o křtu zvonu v srdce usty rozprávějících vržena jest. A tak jest zbouřila srdce mé jako mrcha moře v ně uvržená, tak že nechce ji v sobě pohřbiti ani se ukojiti. Leč psáním potouženým tímto na břeh pronesení vyvržena bude příkladem naší české nedávné zkřesťanilé cierkve, kteráž se jest mnohými nepokojnými válkami tak bouřila, dokavadž jest z sebe těch mrtvých pověrkuov, po[66r]číslo strany rukopisuboňkuov, náležkuov, zákonův mnichuov a rozličných duchovních pravdě odporných a porouhajících se žertuov nevymetala. Jiné do Němec, jiné do Plzně a do Budějovic a na hrady a do klášteruov mnišských[bl]mnišských] mnizſkých vědúc, že najlépe se hodí převráceným žertové přetvoření, protože Pán velí mrtvým mrtvých pohřbeni býti a živým kázati pravdu. Než jižť po hříchu fary pravdomluvných zase se z Němec a z klášteruov prejští a vyskakují mniši s poboňky rozličných svěcenin až do zvonových ktřtínek, jež sem svrchu umrlči[66v]číslo strany rukopisunou pojmenoval, ne zle, poněvadž každý skutek lidský, jehož věrný zákon Duchem nazvaný zřejmým přikázaním neobživuje. Jako tělo bez duše ošklivá a smrdutá mrcha jest, všech mnichuov a prelátův dekrety i agendami duovodnými nezkřésitedlná. Nezdá liť se to komu hodnověrné, poraď se o to s obojím Zákonem pilným čtením. A tenť netoliko se zapří těm pověrkám, lidským zámyslem zplozeným, život dávati, ale i přizná se, že jim, ač se který mníti mnějí, vydírá skrz Izaiáše a svatého Marka v VII. kapitole: Opustivše přikázaní božie,
