ji sem i tam obraceje, až pravě se vyškrví z žádostí nemohouc hřešiti, svraskají se a oblysejí jako přepečená pečeně, tožť je teprv sní. A některé pak hned s rožna, jen počnou se péci, shltí, totiž za mládí mnozí v těch túžebnostech a milostech umírají a čertu se v hrdlo dostávají. Jiní pak se pekou vedrem denním, pracujíc na polích při rolích obilí i při stádu tam netrpělivostí lají, hněvají se, zlořečí, bohdákají, tiť sou z octa vodvářka kyselá ďáblu. Ale že pečité s falší za tepla jest najlepší s rožnu, tak ďábel s odpustky pochlebnými mnišskými a v hřešení vroucí s lepší chutí jí než ty na některý čas před smrtí s toho rozumu a od ohně toho sňaté. A odpustkuov papežských nejedná li na to hřešení, jenž jako horčice jedena bude jím příčina pláče věčného. Tožť uslyšíš, kterak a které ďábel z rosola, z koření, s rožnu jí. Ba vidíš i to, kterak čas tento již netoliko zvěřina, ale i teletina i prasetina, svinina, hovědina, volovina smrdutá pohříchu rozličnou rozkoší oplývá a vožralstvím i barvami rozličnými zkořeněna. Sedláci, chudí, řemeslníci i bohatí, chudí, staří a ti všickni čím se lépe a rozkošnějí a oupravnějí přistrojí, tím jedlejší ďáblu budou pokrm. Tak že by se mu nechtělo, kdyžť zazří, kdesť se jemu chtíč a lačnost vezme, jako by prvé nikda žádného nesežral vyvráceného z oust božích, do nichž nic nečistého pýchou, frejem, hněvem, závistí, nenávistí, lakomstvím, zahálením nevchází, ani on sám, jelikožto jest večeři se přirovnal svrchu pravené, vchází v ousta a v srdce těmi hříchy poškvrněné.

A protož prosím tebe, má paní Doroto, vyčisť se a vyškrv od vší nečistoty a omasť se a okořeň a osol svrchu pravenou oupravou. A takť on podlé mé žádosti dychtivé tvým sytým pokrmem, chutným bude, budeš i ty jeho pokrmem chutným, nezměsitedlným, neshnojilým, ale trvalým nezvečeradlým, nezsmradilým, nezstydlým, ale chutným, teplým, vonným na věky věkuov. Amen.

O křtu zvonů

Novina mrtvá o křtu zvonu v srdce usty rozprávějících vržena jest. A tak jest zbouřila srdce mé jako mrcha moře v ně uvržená, tak že nechce ji v sobě pohřbiti ani se ukojiti. Leč psáním potouženým tímto na břeh pronesení vyvržena bude příkladem naší české nedávné zkřesťanilé cierkve, kteráž se jest mnohými nepokojnými válkami tak bouřila, dokavadž jest z sebe těch mrtvých pověrkuov, poboňkuov,