maštěn, v záhradě vroucí vařen, až z něho šumoval anděl krvavý pot, vařen varem strachu nesmírného. Tak i ty, jestliže chceš jemu pokrmem býti i [s]text doplněný editorem svým dítětem, musíš se vařiti, péci pečujíc, kterak by se jemu líbila, musíš se mastiti láskú a kořeniti trpělivostí a pokorú a sladiti ochotností modlitebnou, musíš se soliti slejcháním slova buožího častejm. A dítě své též soliti musíš kázní, péci péčí, sladiti pěkným, povlovným utěšením a naučením, školou a latinou a mravy, a ne tou němčinou jako solí zmařenou, těžkou, soumarovou.

Budeš li tak se i dítě své strojiti, pokrmem ustuom buožím budeš. A nevyvrátíť tě z oust svých jako onoho nehorkého aniž studeného biskupa z oust v Zevení svatého Jana. Neb každá krmě zapařilá toliko krev a syrovost v sobě mající jest nezažila žaludku, tak i buožímu žaludku i ustům jeho jest nechutná krmě každý hříšník syrovostí krvavých hříchuov z sebe nevyškvařený skrze pokání svaté. A protož vyvrácen bude okušený jako žluč s octem, na kříži již okusiv, neráčil pozříti. A kterýchž sám nepozře a vypline, tenť sám nadto pokrmem nebude, než oni psům, navracujícím se k vejvratku, ďábluom budou pokrmem skvostným, jenž obchází, jako lev řeva, hledaje, koho by sežral syrového, hříšníka, neb lev nezsledí na vařené ani na kořenné a sladké krmě, než na živé a krvavé. Tak i ďábel, jemu přirovnaný, syrové, světské, vypasené na pastvách světských rozkoší hltá bez osolení i bez koření i bez vaření a upečení. Ale díš li: „Což pak oni nemoudří přísloví mají: sníť tě čert z rosola, poněvadž syrové jí?“ K tomuť řku, žeť v tom rozumu by pak: „I z koření,“ řekli, „sníť tě,“ že pravdu povědí. Ale tímto obyčejem že je kuchařské řemeslo volové a hovězí maso hrubé z rosola vařiti a péci neb z octa v odvářce, a tak je vlastní tučnost oka na polévce neb oštíralost od ohně ozdobuje. Ale mladé, měkké maso kuřecí, telecí prostředně šafrání, zvěřiny pak a ptactvo příliš koření vostrým černým kořením a zázvory pepří a zadušeninami smrad zadušují zvěřin lesních.

Takť staří a muži i ženy pracovití jako volové a hovědina v svých se navyklostí nešlechetných jíše vaří, v starém přísloví z rosola,