s rožnu, tak ďábel s odpustky pochlebnými mnišskými a v hřešení vroucí s lepší chutí jí než ty na některý čas před smrtí s toho rozumu a od ohně toho sňaté. A odpustkuov papežských nejedná li na to hřešení, jenž jako horčice jedena bude jím příčina pláče věčného. Tožť uslyšíš, kterak a které ďábel z rosola, z koření, s rožnu jí. Ba vidíš i to, kterak čas tento již netoliko zvěřina, ale i teletina i prasetina, svinina, hovědina, volovina smrdutá pohříchu rozličnou rozkoší oplývá a vožralstvím i barvami rozličnými zkořeněna. Sedláci, chudí, řemeslníci i bohatí, chudí, staří a ti všickni čím se lépe a rozkošnějí a oupravnějí přistrojí, tím jedlejší ďáblu budou pokrm. Tak že by se mu nechtělo, kdyžť zazří, kdesť se jemu chtíč a lačnost vezme, jako by prvé nikda žádného nesežral vyvráceného z oust božích, do nichž nic nečistého pýchou, frejem, hněvem, závistí, nenávistí, lakomstvím, zahálením nevchází, ani on sám, jelikožto jest večeři se přirovnal svrchu pravené, vchází v ousta a v srdce těmi hříchy poškvrněné.
A protož prosím tebe, má paní Doroto, vyčisť se a vyškrv od vší nečistoty a omasť se a okořeň a osol svrchu pravenou oupravou. A takť on podlé mé žádosti dychtivé tvým sytým pokrmem, chutným bude, budeš i ty jeho pokrmem chutným, nezměsitedlným, neshnojilým, ale trvalým nezvečeradlým, nezsmradilým, nezstydlým, ale chutným, teplým, vonným na věky věkuov. Amen.
O křtu zvonů
Novina mrtvá o křtu zvonu v srdce usty rozprávějících vržena jest. A tak jest zbouřila srdce mé jako mrcha moře v ně uvržená, tak že nechce ji v sobě pohřbiti ani se ukojiti. Leč psáním potouženým tímto na břeh pronesení vyvržena bude příkladem naší české nedávné zkřesťanilé cierkve, kteráž se jest mnohými nepokojnými válkami tak bouřila, dokavadž jest z sebe těch mrtvých pověrkuov, poboňkuov, náležkuov, zákonův mnichuov a rozličných duchovních pravdě odporných a porouhajících se žertuov nevymetala. Jiné do Němec, jiné do Plzně a do Budějovic a na hrady a do klášteruov mnišských vědúc, že najlépe se hodí převráceným žertové přetvoření, protože Pán velí mrtvým mrtvých pohřbeni býti a živým kázati pravdu. Než jižť po hříchu fary pravdomluvných zase se z Němec a z klášteruov prejští a vyskakují mniši s poboňky rozličných svěcenin až do zvonových ktřtínek, jež sem svrchu umrlčinou
