běžeti, v tu hodinu jelen k němu obrtl se i promluvil a řka: „Ty za mnú ženeš a toho nevieš, že svého otce a mateře vražedlník budeš.“ To Julianus uslyšav, velmi se lekl a chtě se toho vystříci, což jemu jest jelen předpověděl, ode všeho, což jest měl, vstav, do dalekých zemí jel. A tu se jednomu mocnému kniežeti přikázal. A tu se tak statečně a múdře na tom dvoře měl, až jej to knieže na rytieřstvie pasoval a jej jednú bohatú vdovú oženiv, hrad, na němžto ona seděla, jemu k dědičství dal. Zatiem jeho otec a mátě veliké žalosti jeho po všech vlastech hledáchu. A tak hledajíc, Boží náhodú na ten hrad, na němžto Julianus [s]text doplněný editorem svú paní bydléše, přišli a nocleha poprosili. V tu hodinu hospodáře Juliána doma nebieše, ale sama hospodyně, jako šlechetná a múdrá bieše, jich otázala, odkad by byli, kam by chtěli. A ot nich uslyšavši, že sú milého syna ztratili a toho chodiece hledají. Po té řeči ona uznamenavši, jako jest byla často od svého hospodáře slýchala, ihned sobě na mysli řekla: „Toto jest otec a mátě mého hospodáře.“ Pronižto jima milostivě nocleh davši, svého hospodáře dlé lože postúpila.
A když nazejtří ráno ta paní Juliánova nechavši hostí spáti, do kostela na Boží službu šla. A zatiem Julianus se domuov vrátiv, mně, by jeho paní ještě spala, na svuoj pokoj všed, chtěl ji ubuditi i nalezl, ano jeho mátě s uotcem na loži ležie. Jichžto nepoznav, na svú se ženu zlého domněl, proněžto inhed meč vytrh, jima oběma hlavy sťal. A v tom zámutce odtad vyšed, svú paní utkav, poče se diviti a tak k nie přistúpiv, jie otázal a řka: „Kací sú toto, ješto na našem loži ležie?“ K němužto ona vece: „Otec tvuoj a matka tvá. Tebe dlúho hledavše, tě zde optali a já jim milostivě tvého pokoje postúpila sem.“ To Julianus uslyšav, jako smysla zbyv, hořem v hrozný se pláč udeřil. A tak žalostivě pláče, voláše a řka: „Běda, běda mně, nebožčíku sirému, co já sobě učiním, že sem svého milého otce
