přišla nám jest světlost, jenžto osvietila našich srdec temnost. Té světlosti čakáše žádostivě sbor všech svatých anděluov a již ten dar předrahý dnes svět přijem, tvú svatú milost radostně chválí. Protož se raduj, ó, nade všie tváři povýšená, jenž si to sama na Hospodinu obdržala, jehožto Abraham v duchu uzřev, obradoval se. Mojžieš s velikým strachem na hoře Sinai, obklíčený s oblaka, s Bohem mluvil, ale ty s nám Jezu Krista urodila, jenžto je s hříšnými lidmi mluvil i ochotně bydlil. K té hoře Sinai ktož by byl tehdáž přistúpil, byl by života zbaven. Ale ty s tu horu příkladně svatú urodila, k niežto ktož skrze vieru nepřistúpí, věčného života odsúzen bude.“
A co jsú světí otci velikých božích divuov viděli, nebo jim andělský pokrm na zemi spuštěn, tvrdá skála tekúcí stred dávala, potok Jordán vzpět vzhóru se obrátil, moře se rozdělilo, suchú cestu jim ukázalo, nepřietelské zdi od trúbeného zvuku jsú letěly. Slunce proti přirození prodlenie dne postálo. Kterak ty všickni divi jsú byli velici, však proti tomuto nebeskému divu jsú mali. Kto je to kdy vídal aneb slýchal, že jednorozený přenajvyššieho Boha, v jehožto tvář třesúce se andělé hlédají, své Bozstvie tělesenstvím zastieniv, světu se ukázal. Drž se té viery, člověče, a dávných tajemství Boha všemohúcieho nežádaj ani pokúšej, ale jeho svatú vuoli znamenaj. Všemť se jest urodil Kristus, ale jenž právě věrným dává spasenie. Jakož chtěl, tak učinil. Pakliť se to tvého smysla křechkosti sprostné vidí, že to nebeské dietě tak sprostnými plenkami obvito leží, vzveď mysl pod nebesa, tu se podivíš, anoť tomu dietěti na čest andělské piesně zvučie. Pakliť se sprostnost jeho chudých jeslí tvé mysli nelíbí, vzved oči pod nebesa, uzříš hvězdu přestkvúcí, novo učiněnú, anať světí svými paprslky
