[229]číslo strany rukopisupomoci moci budú!
Z toho sě ciesař velmi rozhněvav, k svéj ciesařovéj vecě: Právě mi sě smrti rovná, vida, ano mě tento člověk přěmáhá. K němužto ona vecě: Násilníku nemilostivý, a zda jsem já často neřiekala: Nepřěkážěj křesťanóm[aak]křesťanóm] krzieſtyanom, nechaj jich s pokojem, nebo buoh jich pravý po nich stojí. A to věz, ežť já chci křesťankú[aal]křesťankú] krzieſtyanku býti. Tomu sě ciesař velmi podiviv, vecě: Již já vizi, ež je zle, ty jsi s pravé viery také sblúdila. A inhed ji kázal za vrkočě oběsiec bičovati. A když ji tak tepiechu, vzezřěvši na svatého Jiřie, vecě: É, světlosti spravedlná[aam]spravedlná] ſprawelna[639]Hankova excerpce, podtrženo modře, in margine různočtení „ſprawedlna“, muži buoží, kam má dušě pójde, a já jsem ješče nekřštěna. K niežto svatý Jiří vecě: Neboj sě, dcerko milá, tvé krve prolitie jest tobě za křščenie. V tu hodinu tak visieci nábožně v nebesa vezřěvši, buohu sě poručila a inhed duši pustila. A potom nazajtřie kázal ciesař svatého Jiřie kuoňmi po všem městu vláčiti a potom hlavu stieti. Tehda svatý Jiří k buohu[aan]buohu] buoznu[640]podtrženo Hankou modlitvu učinil, za to prosě, aby ktož by kdy jeho mučenie pamatoval, aby jeho hospodin milostivě uslyšal.
V tu hodinu hlas z nebes přišel a řka: Cos prosil, na toms uslyšán. V tu dobu jemu hlava sťata a ta svatá dušě do nebes vzata. Zatiem Dacianus, když sě zasě na své sieni odtad vrátil, přišed oheň z nebes, jeho i sluhami spálil.
To sě také v jedněch[aao]jedněch] giednyech starých knihách píše, ež když jedněch[aap]jedněch] giednyech časuov mocnějšie křesťany[aaq]křesťany] krzieſtyany sebravše, chtiec Jeruzaléma na pohaniech dobyti, vojensky táhniechu, zjěvil sě jedno[230]číslo strany rukopisumu[aar]mu] giednomu
