truchlé oči, abysta nehlédale na to, ješto mé syny sěkú. A když to žalostivý otec pláčě mluvieše, jich hospodyně přiběhši, jich dietky nesúce, žalostivě plačíc jim je ukazujíc a řkúc: Komu nás a své děti poručíta? Běda nám, nebožkám! Kak tvrdá srdcě jmáte, svého otcě a matku tak žalostivy vidúc netbáte, a ny, nebožky, i s dietkami u velikéj sirobě ostavujete a dobrovolně na smrt jdete.
Tu řěč a ty činy přěžalostivé ta dva svatá viděvše i uslyšěvše, počěsta sě obměkčovati, chtiec pro jich žalost jim na čas povoliti. Tehda svatý Šebestián k nima přistúpiv, vecě: Ó, přěsilná Jezukristova rytieřě, pro tělesné a lahodné řěči věčných korun neztrácějta. A to řek, počě jich otci i mateři i jiným mluviti a řka: I co sě bojíte! Nebojte sě, neotlúčítať sě ot vás, ale jdetať připravovat vám věčné nebeské královstvie. Neb ot počátka světa tento nebezpečný život všěcky, jižto veň úfají, obluzuje a tak všěm nejist jest, ež sě všěm posmievaje, všěmi najposléz smentí. To jest ten život přělstivý, jenžtoť nutí zloděje, aby kradli, hněvivého, aby sě unáhloval, a lživého, aby všěm neprávě činil. To jest ten život omylný, ješto člověka k hřiechu vede a na zlé vždy radí. Proněžto život často člověk to, ješto i pomysliti hrozno jest, učiniti musí. A protož to vše, což zde trpímy, brzkým sě během skoná, ale což jest na onom světě, trpěti to nikda skonánie nejmá. Proněžto, milé
