Protož i řiekáme, že j’ buoh utvrdil nad námi své písmo jako nebe; neb pravda svatého písma drží nás tvrdo, abychom svými úmysly nezašli u blud.
A že zvláště máme poslúchati kněží v tom, když koho vyobcijí kletvú pro neposlušenstvie kostelnie, abychom s nimi neobcovali; moši pověděti, kteří aneb kterým činem mohú obcovati bez hřiecha s kletými lidmi. I pokládají práva pateru věc, pro niž mohú s nimi druzí obcovati.
Prvá jest: poddaní, sluhy, čeled mohú obcovati s svým pánem, když ho zajde kletva, ani jsú u něho, ale nepochlebujíc jemu v tom, proněž jej klnú. Neb ač, když jest kto v kletvě, nemá k němu přistúpiti ijeden a vniknútí v jeho člověčstvie, donidž nevyjde z nie; takéž, když ho zajde, má u něho býti, jako j’ byl dřéve; leč by to zvláště kostel zapověděl, a jmenovitě, vida, že netbá onen vyjíti z kletvy.
Druhé jest: žena, děti mohú obcovati s kletým, jakož sem řekl, neposilijíc jeho zlú radú protiv kostelu.
Třetie: pro užitek svój neb onoho. Tiemto činem pro svój: když by mi co byl dlužen, mohu jej upomínati z svého; a pro onoho užitek: když bych jemu radil, kudy by z kletvy vyšel.
Čtvrté: když bych nevěděl, by byl v kletvě, aneb snad mněl, by z nie již vyšel.
Páté: když by byla toho pilná potřeba kakú příhodú, že bych snad byl mezi kletými lidmi nemocen, aneb kletý byl nemocen neb od hladu měl v nemoc upadnúti neb umřieti některý; tak by nebyl hřiech s kletými mluviti neb obcovati. Ale jinak zle činí a hřeší, ktož nedrží poslušenstvie kostelnieho.
A každý také řád z těchto tří, o nichž řeč máme, má nelehce vážiti druhú dvú; neb jsta jemu užitečna. Hlédaj, kak život jeden každého jest zpořiezen z menších a z větších údóv, a všech jest třeba, i těch, jimiž se člověk země drží jako nóh; i těch, jimiž pohodlé nohám i jiným údóm činí jako rukú; i hlavy ovšem, po jejiež smyslu ruce pohodlé činíta životu všemu, i bráníta jeho, a nozě nosíta a držíta jej. A jakož veliká milost
