aneb byl pro ně v smrtedlném hřiechu, měl by jich ostati a jíti po Kristu. Nebť ten nejde po něm, ktož die: „Až této křivdy pomohu otci neb kterémuž koli přieteli nebo této.“ Tomuť die Kristus: „Pojď, nečakaj, nech, ať umrlí v svých hřiešiech mají péči o svých umrlých.“ Ale ktož má otce neb děti aneb kteréž koli přívuzné na péči a najviec, když rozumie tomu obecným během, že by jim zevné bylo z toho nebezpečenstvie, kdyby je z své péče pustil, nechtě o nich pracovati, nechť jest i proto, aby jemu nebylo škodno k náboženství, tenť by zle činil; jakož o tom viece sem mluvil tam dolejie, když sem lidi duchovnie přirovnal ku prvému kóru andělskému. Proto pak řku obecným během, zdali by kto řekl: „Já rozumiem, že buoh móž dobře, jakž chce, jich dobré zpósobiti i kromě mne,“ že by to nebyl běh obecný; ale tu by jako divu hledal.
Protož ktožť pracije o těch, jimž jest dlužen, dobřeť činí, kdyžť úmyslem k bohu tiehne; jdeť po Kristu, dobřeť činí, že nesahaje vína, nerozlé piva, točíš chtě velikú milost mieti k bohu, by jie k bližním neochabil. A obákž i k bohu nebyla by to pořádná milost, nechtieti proň té práce nésti, již jest on naň uložil někakým tajným svým zpósobem. A veď svatý Petr, pastýř věrný božieho stáda, ktož jeho řeč chce znamenati, učí, aby lidé z milosti pravé činili sobě pohodlé v potřebě tělesné, i modlitev na čas přenechajíc; neb praví: „Milí, buďte rozšafni a bděte na modlitvách; ale dřéve všeho majíc mezi sebú ústavnú milost,“ jako zajímajíc a oplácejíc se jí mezi sebú; „nebť milost přikrývá množstvie hřiechóv; přijímajíc jeden druhého do svých domóv,“ točíš u potřebu hospodářskú, „štědrost sobě ukazujíc bez vrtránie. Každý, jakož jest vzal od boha dar ten, pósob k užitku druhým, jako dobří šafáři rozličných božích daróv.“ Hlédajž, žeť praví, aby byli pilni modlitev, ale dřéve všeho měli mezi sebú milost. A kdež jest
