ale naučil nás, čeho prositi, a ponukl, abychom směli řéci nebeskému bohu „Otče.“ I řekl jest náš milý bratr starší, syn boží, Kristus: „Když se modlíte, řcete: Otče nás, jenž jsi v nebesiech, osvěť se jmě tvé. Přiď královstvo tvé. Buď vóle tvá jako v nebi takéž v zemi. Chléb náš vezdajší daj nám dnes a odpusť nám dluhy naše, jako my odpúštiemy svým dlužníkóm. A neuvoď nás v pokušenie, ale zbav ny ode zlého. Amen.“
Chcem liž pak srozuměti, co se miení kterým slovem, a rozchutnati se ku páteři, o každém zvláště pomyslme slovu.
Najprvé náš spasitel Kristus kázal nám, když se modlíme bohu, abychom jemu řekli „Otče náš“. V Starém zákoně chtěl se jest často bóh vzývati pánem, chtě lid připraviti k tomu, aby se jeho báli. Ale již v zákoně Novém viece nám ukázav milosti, netolik pánem naším se nazývá, ale také otcem, abychom netolik se báli jeho moci, ale milovali jej a ctili jako otce, neb jest jistě vzvolil ny v syny. A když jemu chcem čest vláští učiniti, poňovadž se vzýváme jeho dětmi; slušie se nám pilně střieci šeředných vášní, ješto na božie syny a dcery neslušejí, a mieti se počestně, aby ti, ktož nám nepřejí, nemohli se nám posmievati, řkúc: „Aj, toť syn boží, ješto vzývá boha otcem, hrdý, závistivý, hněvivý, léný, lakomý, lakotný, smilný!“ A nebylo nám to ku potupě vláští? A také netolik se zlého střieci, ale činiti skutky dobré a připodobnati se svému otci. Poňovadž jest on čistý, také nám slušie býti čistu; on jest milosrdný a spravedlný; když se chcem nazývati jeho dětmi, také máme býti milosrdní a spravedlní. A znamenitě, když se modlíme, kázal nám vzývati Kristus otce svého přirozeným, všemohúcieho boha, otcem, abychom tiem větší naději měli k uslyšení, že j’ náš otec; a také byli tiem hodni uslyšenie, když pomniec se, že jsme dcery a synové boží, budem se toho střieci, ješto neslušie na božie děti. Neb těm buoh die, ješto usty vzývají jej otcem a neostanú šeředných hřiechóv, aneb
