paním a pannám před ními dobrý pokoj dávám, takže někteří nikdý aneb velmi zřídka z nich v hřích smilstva a cizoložstva se vydati smějí. Pakli by več toho upadli, tak s nimi zacházím a nakládám, že netoliko toho zlého litují, ale všecken fraucimor jim v nemilost přichází.
A medle, což by lepšího třebas nejmilejší přítel nadto dáti mohl? Jako člověka od tolika škodných neřestí a tak mnohých nebezpečenství, kteréž vždycky a všudy Bachusa a matku jeho, ovšem hodnou rodičku takového syna, obyčejně následují, zbaviti?
Co mám dále mluviti o náhlém rozhněvání, kteréž jest plné vzteklosti a pošetilosti, jehož žádný mimo mne lépeji napravovati neumí, a to tak, že i ti, jenž sou poddáni hněvu a netrpělivosti, osvobozovati i potupníky spravedlivě dle jich zasloužení obyčej trestati mám.
To sou ty věci, které proti mně moji žalobníci mají, a v tom mne štrafují, že tělo v službu podrobují, ale duši aneb mysl, jakožto výbornější díl člověka, vyzdvihují a za pána tělu vystavují, a to jak slušně a spravedlivě činí, všickni tomu, páni soudcové, dobře rozumíte. A protož rovně jako tělo mnohými neduhy nakažené vyčišťuji, tak mysl ozdobuji a všelikými ctnostmi dobrými okrašluji a nedopouštím, aby s tělem na ložci zahálčivě ležela, ale přemyšlováním pobožným k nebi pozdvížené byla.
Nepochybuji zajisté, že to dobře znáte, kterak větší díl lidí na tom jest, kdyby vždycky dobrého štěstí užívati mohli, že by nikdá na spůsob svého života pomysliti nechtěli, nikdá by k nebi srdce svého nepozdvíhli, ale ustavičně po zemských věcech by dychtili, oddaní jsouc jako nějaká hovada tělesným rozkošem, zhostivše se do konce všech ctností, majíce toliko o tělo a břicho peči, na vůdce svého, jenž jest mysl, kterou by se spravovati měli, nic nedbajíce, tak že takových ani učení filozofův, ani napominání lidí rozumnějších, ani právo, ani spravedlnost, ani pobožnost, ani jaká dobrá ustavení lidská a nadto božská v takové převrácenosti a slepotě napraviti by nemohli.
Já pak jim jako nejjasnější slunce vychazím, a když mrakoty rozrazím a rozženu, tak jejich temnosti osvěcuji, že oni nechajíce zemských věcí, celé mysli své k nebi pozdvihují a u sebe přemejšlejí, kterak jest marná sláva světská, a jak mdlé a nestatečné lidské tělo, jak mylná naděje, jaká pečování,
