zřetedlnost rozumu a mysli naší zastřína byla tak, abychom vždy toho, což pravé jest, poznati a následovati nemohli.

Pošetřme toho pilně, jakých bíd a strastí lidé okušovati musejí, aby jen tomu smrtedlnému tělu, což by k vyživení potřebného bylo, dostatek dodati mohli. Nemluvím tuto o zbytcích, nebo přirození na mále přestává, ale toliko o tom, bez čeho bezelstně býti nemůže. Za tim hned následují mdloby a neduhové mysli, jako nezřízená rozkoš, falešné domnění a pochybování, strach, lekání, zlá žádost a nepočestné milování, nenávist a jiné k těm podobné neduoživosti, kterež zřídka aneb nikdá nedopouštějí mysli odpočinouti, ale vždycky, aj, trápí a kormoutí, aby nejináč než jako moře aneb jako nádoba vody plná k ohni prudkému postavená vřela. Války pak a bouřky, co zdvíhá bitvy, co vzbuzuje bezpráví a mordy co plodí, k loupeži a zhářství co navodí, než tělo a jeho nesmírná a nenasycená žádost peněz, statku a zboží. Vidíme zajisté, že všecko pro peníze se děje, kterýchž za příčinou těla a potřeby jeho dobývati musíme, odkudž to přichází, že když tělu hovíme, duše se příliš hrubě daleko vzdalujeme.

Jsouť zajisté smyslové těla nápodobní koním aneb volům k vozu připřeženým, beze vší zprávy sem i tam běžícím. Duše pak jest jako vozka, kterýž koně běžící uzdou svírá a zdržuje. A protož jako koňové bez formana běží a až na hlavách zavírají, tak tělo, když vladařství duše, rozumu a zdravého soudu opovrže, k své zkaze a záhubě pospíchajíc přichází.

Pročež každý rozumný člověk, což můž, nejpilněji se vzdaluje, aby ovotcím a skutkům těla neobcoval, aby tim snáz mohl svého ducha k nebi pozdvíhnouti a vedlé něho dobře živ býti. Nebo jak daleko člověka mysl a duch od těla zajde, tak blízko k duši přijde a od žádostí tělesných se zdržuje, nad všemi nezřízenými rozkošmi panuje. Vyvýšenosti, důstojnosti, štěstí, bohatství, urozenosti, slávy a cožkoli lidé za blahoslavenství mají, buďto málo sobě váží, buďto tim pohrzí, buďto to vše potupuje. Potupy, chudoby, smutku ani smrt se neleká a toho toliko sobě, což se tělu protiví, žádá. Kdo pak rady těla poslouchá, netoliko ze všeho dobrého duše obloupen bývá, ale také toho, čehož zle žadá, nedostává. Nebo jsa marnými a omylnými trošty těla zmámen, co v pravdě dobrého jest, toho poznati a žádati nemůže. A rovně jako