zhrublo a pro náramnou vytylost a tlustost v nemalé by nebezpečenství přijíti mohlo. Potom také i života prodlužuji, jakož to i ta pacholata lekařův znají a umějí. Nebo kdybych té škodlivé a prudké materie zbytečnosti od kloubu nesháněla, beze vší pochybnosti k mozku, srdci, jatrám aneb žaludku by se obrátily a tak by velmi snadně duši z těla vypudily.

Dále pak, zanechajíce těch věcí k tělu přináležejících, poslyšme o lidských nešlechetnostech, kteréž já nad jiné výborně umím hojiti, tak že v tom umění žádnému, byť byl třebas filozof, napřed nedám. Neb netoliko svým pacientům zastavuji, aby ouprkem vstekle v hříchy nelezli, ale také ty, kterých se zdávna dopouštěli, vyprazdňuji a často docela vyháním, a pod tim pilně to opatruji, aby mohli poznati, že jsou hříchu bez trestání a pomsty nezažili. Neb kdybych toho nečinila, mnozí by nikdá hřešiti nepřestali, ale ustavičně by ze zlého v horší se podávali.

Protož hned spočátku všech téměř zlostí matku, pejchu a žádost, ctí skrocuji a mocí svou toho dovozuji, jak jest v lidech daremní pyšná spurnost a chlubná vysokomyslnost, jak rychle pomíjí krása, jak snadně v těle hyne síla, kterak sou nestálí ouřadové, jak vrtkavé šťěstí a jak statek mimo naději upadá v zmatek, kterak urozenost má malou platnost a nakrátce, jak jest daremní všeliká lidská sláva, kteráž jako květ polní brzo sprchá. A tak tudy k tomu vedu, aby lidé sami sebe znali, že jsou lidé smrtedlní, pamatovali a Bohu se rovní nedělali. Nadto vejš, když jim strasti a bídy lidské ukazuji, závist, sočení, pomlouvaní a utrhání, všecku do konce o cizí věci starost k nim nepřináležející v nich umrtvuji. Nebo sice jak mohou všetečně na cizí věci mysliti, když svejm dostačiti nemohou? A protož všecku od nich zlobivost beru tak, aby nemyslili, jak by komu utrhati, jak by koho podtrhovati, jak by na koho lest a fortel vymysliti uměli, ani aby a kým v nepřátelství v různice a vády se vydávati mohli. Alebrž dosti a až příliš s svými věcmi se zanepraždňovali. Co se zajisté tkne závisti a nepřízně, to působím, že ani sami moji zavistníci býti nemohou, nadto jiným v nenávist upadnouti, ale spíšeji vždycky i jich nepřátelé, že potěšení a politování jsou hodní, za spravedlivé uznají. Nejsou tyto špatné věci, ó, milí soudcové, ale však ještě znamenitější uslyšíte.

Tři jsou věci mým velice škodné, kteréž