mohla duše lepší učiněna a napravena býti, rozpomínajíc se kdo její počatek a původ.

Vidíte nyní, páni soudcové, jak jest užitečnější, aby tělo raději nežli duše nemocné bylo. A že nikdá lidé zdravější nejsou, jako když nemocní sú. Spatřujete-li, jak protivníci moji před touto pravdou slepnouti počínají, nejináč než jako blikavé a nemocné oči bleskem před slunečným? Nerozumíte-liž tomu, jak přednějšími léky nemoci lidské hojím? Proto-liž sama hodna sem pohanění, když to, což nezhojitedlného jest, trochu příkřeji léčím, zvláště poněvadž ani sami lékaři za ukrutné a nespravedlivé počtení býti nemohou, když ohně aneb železa tu, kdež jiným lékařstvím se nic prospěti nemůže, užívají? Anobrž častokrát velikými penězi vyvazeni bývají, aby některý oud, buďto železem rozpáleným připálili, buďto jej docela odťali a ostatek těla při zdraví a životu zachovali?

Kdyby pak nyní někdo se ozval, že i jiná každá nemoc to všecko působí, což jsem já tuto vyčtla, tomu já dokonce odpíram. Nebo, jakž jste slyšeli, jiní neduhové a nemoci člověka buďto nenadále a brzo umoří, buďto takovou bolestí raní a strápí, že sotva na spasení duše své pomysliti může. Ješto já jinak k svým pacientům se chovám. Nebo dobře i moc svou natáhnouti, i když jest potřeba, příhodně popustiti umím.

Protož, páni soudcové, ač bych ještě měla mnoho mluviti, však konec řeči učiním, ať jen naposledy příklady velikých lidí, že za slavné a poctivé, a ne jakž se žalobníci domejšlejí, za bídné, počteno jest těm, kteří se mnou cech a tovaryšství mají, ukáží. Nebo urozené, ušlechtilé a udatné mysli ta jest povaha jednostejně, dobromyslně dobré i zlé věci snášeti. Trpké a nevyhnutedlné zlé, kteréhož nelze zniknouti, za příklad heroitské ctnosti obrátiti. A nechť velikých pánův tohoto věku pominu, připomenu jiné. Král trojanský Priamus mne do svých zlatých pokojův pustil. Mnou Peleus, otec Achilesuv, Belerofon, syn královský, a Edipus, král thebánský, nepohrdali. Mne Prothesilous, i ten nejmoudřejší a nejsnesitedlnější v vojsku řeckém proti Troji Ulisses vlídně k sobě přijali. A což by snad ku podivení bylo, ani sám Achilles, jakžkoli v nohách čerstvý byl jako srnec, před mým dvorem ujíti nemohl.

Nechažť Řekové, jak chtí, klevetají, a že mu frejířka odjata byla, nechť proto za přemoženého hněvem kládou, já sem však mu bojovati překážela, já jsem mu jeho Bryzejdou