[15v]číslo strany rukopisuhóře nežli zle dálo! A nemohloť by se tak zle a protivně dieti, vieceť bych horšieho přál. Velíš mi mlčeti a o svú radost mi mluviti nedáš, jenž jie sem již zhola zbyl, ztratil i uplně pozbyl, pravíš, že si mne i každého člověka na světě mocno a že s mne i každého tak mocno jako pán služebníka svého. Ach, hanebné Neštěstie, jsem liť pod tvú mocí a tobě poddán, tohoť uplně neviem, než vždyť sem tebú zbyl svého všeho dobrého, všeho svého utěšenie, svého všeho veselé.

By jie pak přezděl, jakžkoli chceš, neřku Pernikářka, vždyť já tebe s pokojem nenechám. A velíš mi k tomu mlčeti, posmievaje se jie, i řiekáš jie Pernikářka. Zda ji móžeš darovati čím, že jie příjmie přezdieváš? Ale dosti s ji již darovalo, že s o nie vše dobré pravilo; než nic sobě tak nepočítám toho velmi za dar, neb s vše pravdu pravilo. A snad s to učiniti musilo božím zjednáním. Ale, hanebné, zlé, nečisté, mrzuté Neštěstie, pověz mi, a tohoť žádám od tebe, poněvadž pravíš, že s mne i každého člověka mocno, zdali se Bohem činíš nebo čím jiným? Jestliže se Bohem činíš, odejmiž tehdy ode mne smrtedlnost, ať věčně neumierám, než vždy jsa živ; nebeř mi, což mi dáti nemóžeš! Pakli Bohem nejsi, proč se tak zpupně a tak vysoce vydáváš, že snad mníš, by to bylo, jímž nejsi, buď to pak, žeť sem podlé obyčejného běhu tobě poddán? A zdali s pak tak ukrutné a nelítostivé ke všemu stvoření, že slitovánie žádného při sobě nemáš, a zvláště k tomu, ješto sobě