[13r]číslo strany rukopisuhrdlo, zbožie, čest a tvé vše dobré platilo a podobné jest bylo o to mluviti nežli o tu tvú jistú.

Protož mlč, Tkadlečku, nemluv s námi viec o svú liblíčku! Neměj nás tak za lehké moci! Nemni, bychom tvój tovařiš byli, nemni, byť bylo, jakož mníš! Věz, žeť tebú i každým mocí naší mocně vládnem. To sám vidíš, žeť nic neminem, nic mimo se bez našie odpovědi nepustíme. Činíme jako slunce; to všemu světu svietí a samo v sobě jest světlo, též mladému jakžto starému, též pohanu jakžto židu, též křesťanu, též dobrému jako zlému, též chudému jako bohatému. Též také žádný z těch nenie, by našich pótek neokusil; trp ty také, Tkadlečku, podlé obce! Směl li s na své mysli nad jiné se zpučiti a vyskakovati, směj ty se za to nestyděti ani se nás pro to pokrývati, by se za to chtěl styděti, žeť sme tě tvéj tobě milé zbavili. Námť jest tak to poručeno, že člověka každého, jako s ty, neb řádu vyššieho i nižšieho, tak máme ponížiti, jakož se jest sám chtěl povýšiti; a jakož mienil nad jinými býti, aby také tak a takým činem pod jinými byl a přebýval. Zdali se to neukázalo námi na oné krásné ženě Judit, dobré Židovce, ješto ji Olofernes král s jinými dobrými ženami nečest ukázati chtěl, aniž jinak to opustiti mienil? Jemužto hlavu sama sřezala, a jakož pychem tisknúti chtěl, tak pychem zahynul, vóle jeho minula.

Nevieš toho ještě, Tkadlečku, žeť pravie to lidé múdří, že často člověk umyslí sobě, by to již tak bylo, a prvé, než toho dovede tak, jakž sobě umyslil, často jemu to zrušeno bude, ač ne jiným, ale námi.