[100r]číslo strany rukopisuustavičen není?“ A kto kdy byl jest viec neustavičen nežli milovník každý? Nic! Ne životem, ale myšlením rozličným, jednak veselým, jednak smutným. A kto kdy kterú teskností nebo kterú prací a úsilím světským viece schne a vadne a se stará a v tom scházie rozličně nežli člověk mladý milovný, ješto neví, odkad jde milost aneb tco jest to aneb z nie co pocházie? A kto kdy vídal spíše zahynúti mladého člověka a jako zmizeti koho nežli ty lidi, ještoť milují? Jsú jako by nebyli, když pravú milostí zajdú. Ó, Tkadlečku, by se tvé staré tesknosti v tobě obnovily, jenž je míval pro milosti světské, i tejto tvé, o niež baješ, by pozapomenul. A divímeť se tomu, žeť sú tě dřevní tesknosti toliko nezkazily, že by o tejto o svéj tiem méně bál.

Slyš dále, Tkadlečku! Žaluješ, že s ji ztratil, a nežaluješ na se sám, že s se pro ni na každý den ztrácel od svého smyslu a od něho se hrubě odvracoval, jako by ho nebyl mieval, i podnes se k němu tak pilně vrátiti den ode dne bez práce nemuožeš. Pravíš vždy, že s ji námi ztratil. Slyš, Tkadlečku, neprav, by již ztratil, než rci, že s vrátil. Neboť jest tvá – tobě milá – tvá nebyla ztráta, ta jest tvého mnoho nalezenie; a jakžť jest koli, lépeť jest tobě, žeť sme tě té zbavili jí ku pocti a tobě na zdravé prodlenie, nežli bychom tě jí zbavili byli jie v nepočestný a v nezřiezený