nic k tomu nenutí, že na ny voláš a na ny kakúsi řečí protivnú vyjíždieš, kakým s písmem chtě nás potupiti. A k tomu máš pět smysluov dobrých, že podlé těch nejsi tak hlúpý, by nevěděl, tco máš mluviti a lépe sebú kam zatočiti nežli vlk svú přirozenú hlúpostí. Avšak, ačť jest vlk dobře věděl, že jest to osel, než ať by měl podobnú příčinu, jako by to z nevědomie učinil, přezděl oslu vyzina, aby jej vždy snědl. Též ty dobře a uplně po naší řeči slyšíš a sám to víš bez nás, dřieve nás, žeť sme právi a ty křiv, avšak nás vždy ješče proti sobě jako vlk osla popúzieš a chceš nás dřéve času odsúditi na zatracenie a ny Boha odlúčiti jakožto súdce nebli ten, jemužto právo jest poručeno. Ba, by to učinil z té miery, jakož jest, a ne z žádného utrhánie, přijali bychom to od tebe. Ale vieš li, co jest? Pravíť mudřec: „To, což na kom vidíš neb o kom co nepočestného uzříš neb uslyšíš, nebuď kvapen toho v hněvu a v nechuti ohlásiti!“ Častokrát člověk z hněvu [vypovie]text doplněný editorem[36]doplněno podle DG III 7 na druhého, ješto jemu samému potom žel bývá.

Dále slyš, Tkadlečku! Neuvazuj se v súdy a v rychtářství ani o to stuoj velmi, by súdcí byl, lečť poručeno bude a k tomu leč zavolán budeš; ale ješče netoliko po zavolání, ale pro nic o to nestój, leč se čiješ, že svú ctností a svú dobrotú svého svědomie a podlé spravedlivosti přemoci muožeš zlosti své přirození vnitř, a řeči pochlebných odolati budeš moci a daruov za práva nebrati ani jich tbáti, a tak učiniti, aby se najvětšieho súdce v tom nelekal, když přijde vešken svět i tě, zdejšieho súdce, v hněvě súdit. Slyš ješče, Tkadlečku, nebývaj súdcí, neuměje rozeznati pravdu a křivdu. Nebuď vlkem, nebuď, nebuď sobě sám, nebuď proti sobě sám práv! Neodsuzuj žádného bez ortele pro svuoj zisk! Nečiň se mněje, ale věda, a to, což činíš, učiň právě, čiň dobře a daj se v tom znáti; nechoď ku potoku v kúty; což činíš, to sám věz, že dobře činíš! Nebuď chvace k komu pro jeho zlost, jakž’ člověk jako jiný, a ty ješče nevíš, kam se děješ. Chceš nás zatratiti, a my bez tvé pomoci stvořeni. Slyš pilně, Tkadlečku; buď to pak, že my pro tvé řeči zahynúti máme, jakož o nás pravíš, asať se v nic obrátíme, jakož sme z ničehož pošli; nic také trpěti nebudem, súdu na se a proti sobě nečekámy, neb to zde jednámy, k čemu sme vydáni; počtu nám nebude potřebie učiniti, neb což kde jednáme, toť jest zjevno a ohlasito. Než ty se varuj spravedlivého