Teď opět Neščestie žalobníku přimlúvá a rozličným duovodem a řečí jemu vypravuje, kterak žádného súditi nemá. A že proto, že jest jeho zbavilo jeho frejířky, měl by více děkovati Bohu a Neščestí nežli se hněvati. A kterak jeho přirovnati chce k někaké soše Nabochodonozorově, jenž modla byla, a co toho potýká, ktož smutek a hoře z srdce pro tělestnú milost nevypustí. A kterak staří pohané měli jsú dvanádzt modl, jenž jim bohy byli přezděli. A potom, kterak žádný člověk žádným uměním, kteréžkoli jest, Neščestie prázden býti nemuož. A dokonávaje kapitolu vypravuje obyčeje a přirozenie rozličných lidí rozličná, tak k ctnostem jako k zlostem.

Vlk, byv jednú nemocen, a velmi stonal; než chtě zdráv býti, slíbil v nemoci masa nejésti do smrti. A zhojiv se a byv zase zdráv, nemoha jednú sobě nic uhoniti u veliké vodě k snědku, puojde ku potoku, hledaje ryb, a osel mu se nahodi, bředa skrze potok ze mlýna, pytel múky na sobě nesa.

Vlk mu vece: „Pomáhaj Buoh, milá vyzinko! O, co sem tebe dnes celý den hledal, až sem se s tebú i potkal!“ Osel jemu vece: „Milý vlče! Jáť sem osel, zvieřátko hlúpé a robotné, a nejsemť vyzina.“ Vlk mu vece: „A zdali s neslýchal, že liška v lese, myš v dúpěti a ryba u vodě ráda bývá? Jáť masa ved nejím, jedno to, což jest u vodě. Ty s vždy vyzina neb sumovina.“ Osel jemu vece: „Mýlíš se a zle s se zeptal.“ Vlk vece: „Prav tu řeč tomu, ktožť ryb nezná! Ty si vždy rybové maso, jáť tě vždy sniem; mluv sobě sem i tam, cožť já znám, toť já znám!“

Tkadlečku, slyš řeč a znamenaj úmysl, kamť se chýlí! Ty nás takúžto řečí právě potýkáš, leda ty nás proti sobě zbudil a popudil ku protivné řeči, a z té aby s námi v svár všel a s námi se svadil a s námi zašel. Tkadlečku, vlkuť jest to divno nebylo, nebť jest byl hladovit a byl jest zvěř nerozumná; ale tě