řekl, by s dobrými v nebeském království mělo býti – a ty samo nepravíš, by dobré bylo, a k tomu nebeské královstvie jest jedno dobrým lidem připraveno, a ty člověk nejsi, jakž sme od tebe slyšeli, – tam vždy opět nepůjdeš; než poněvadž člověk nejsi, než, jako já rozumiem, někaký stien člověčí a nětco zlého, ješto z ničehéhož nepošlo, já za to mám, že nikam jinam nepójdeš jedno tam, kdežto všickni zlí a vše zlé přebývá, u pekle, u propasti hluboké, ješto konce psotě a biedě nikdy nenie aniž bude na věky. Avšak, Neščestie, netolik bych tobě hověl dotud a tebe zde na světě nehaněl a tobě nepřimlúval pro svú utěšenú, než věz to také uplně, bez pochybenie, žeť na tě vždy proto volati chci, na tě křičeti, tě já chci v své vlastní tajemné knihy vepsati, ať by tě potom po mé smrti všickni dobří lidé, všickni dobří tovařišie, jimž panny a panie jsú míly, znali v téj zlosti a se mnú zde i na onom světě litujíce volali bez přestání, o tobě piesně, rýmy, knihy zvlášče skládali a všady je rozdávali a sami je často čtli a jiným je rozdávali, na nich by nic jiného psáno nebylo nežli: „Ach a běda a hoře na tě, zlé a hanebné Neščestie!“

Teď opět Neščestie žalobníku přimlúvá a rozličným duovodem a řečí jemu vypravuje, kterak žádného súditi nemá. A že proto, že jest jeho zbavilo jeho frejířky, měl by více děkovati Bohu a Neščestí nežli se hněvati. A kterak jeho přirovnati chce k někaké soše Nabochodonozorově, jenž modla byla, a co toho potýká, ktož smutek a hoře z srdce pro tělestnú milost nevypustí. A kterak staří pohané měli jsú dvanádzt modl, jenž jim bohy byli přezděli. A potom, kterak žádný člověk žádným uměním, kteréžkoli jest, Neščestie prázden býti nemuož. A dokonávaje kapitolu vypravuje obyčeje a přirozenie rozličných lidí rozličná, tak k ctnostem jako k zlostem.