nebť bych já byl proti Bohu takýmž kusem co učinil, sámť by mne byl mocen z toho kázati a snad s milostí by ta kázen byla, ačť sem pohřiechu na jiných kusiech jeho milost mnohokrát rozhněval; nebť jest Buoh té milosti, ač kdy koho treskce a v tom tresktání člověku tco odejme, ale jinú věcí jemu to nahradí anebo naspoří. Ale ty, Neščestie, i co ty proti tomu, co s mi odjalo, učiniti muožeš nebo čiem mne toho naspořiti chceš? Jedno mlčením odbudeš, komuž tco vezmeš. Rozumiemť já tomu po múdrých lidech, komuž kto přimlúvá, an jest vinen, že k tomu mlčí. Velmi se vydáváš a kakú s řečí mě potýkáš, jednak vysoko napneš řeč svú, jednak tíše zmluvíš, jednak radíš, jednak mi hrozíš, jednak chytře, jednak sprostně se mnú mluvíš; avšak vždy tíše jako vinný řeč svú skonáváš proti mně.

I tížeš mne o milosti, kterak sem byl v nie přebývaje s svú přenajmilejšie, a ješče jie právě jmenovati nechceš, než často ji jmenuješ „tú jistú“. Hanebné, mrzuté a zlé Neščestie, neslýchalo s přikázaní Šalomúna, ješto praví: „Nepotupuj člověka žádného svým utrháním ani svědectvie kterému bez potřeby proti komu milostivě vykládaj, ani koho usty svými ssáti budeš, jeho chtě z utrhánie ponížiti v tom, v čem ho Buoh povýšil.“ Zajisté a zacelo, Neščestie, věz, žeť jest jista a uplně jista a zajisté bez pochyby, žeť jest celé, pevné a výborné i šlechtilé stvořenie svrchnieho Stvořitele. Nenieť mně div, žeť tobě pro ni přimlúvám, žeť na tě křičím, žeť na tě úpěji, žeť pro ni pláči, a já všeho světského utěšenie již zbyl – a vše to pro tě mám. Vždy mi rozprávíš, že plakati nemám, ač však to samo pravíš, že jest to člověku přirozeno plakati a truchliti, když ho co žalostného potká. I zda mníš, hanebné a zlé Neščestie, bych byl z těch zatvrdilých lidie jeden, o nichžto sám Hospodin skrze proroka rozpráví a o jich zatvrdilé mysli rozpráví a řka: „Urazil sem je a bil sem je (totížto rozličnými puotkami), a bolesti jsú nečili“ (totížto tresktání mému srozuměti jsú netbali). Aniž se zdaj, hanebné Neščestí, byť se mne také nepřídrželo slovo onono, ješto je pověděl Job a řka: „Síla naše nenie síla ani tvrdost kamenná, anižto tělo naše ocelivé jest.“ A poněvadž již slyšíš, že mi pláče brániti nemuožeš, proč mi tehdy tak hanebně přimlúváš? Ano sám Šalomón praví: „Synu, popusť slzy své nad mrtvého!“ A když jest ten kázal plakati nad mrtvým, ježto nikdy nevstane, jeliž na skonánie světa, jáť za to mám, žeť mi Šalomón odpustí plakati a lkáti té mé utěšené,