aneb jest li k hněvu podobno čili nenie; otěž těch, ještoť se s milostí obierají, a tě samého ty sám sebe otěž, jest liť to bolest čili nenie, kdy tvú kto vuoli a tvú mysl zruší, když sobě k milosti co zamyslíš učiniti. Musíš pověděti, jakož víš, a ty víš, co dobřeť jest pověděl jeden mudřec řka: „Člověk panující, člověk mocný, člověk k dětinství a člověk milovný brzo se rozhněvají a bolesti brzo vnitř dojdú, kdy vuole své skonati nemohú.“

Hleď, Tkadlečku, když ti se brzo rozhněvají a bolesti docházejí, že své vuole mieti nemohú, což pak kto co miluje a v téj milosti již vuoli míní napásti, nemá li ten pak najvětší bolesti, když svú vuoli musí rozděliti a ji pustiti? Věz to ty také, Tkadlečku, že najprv milosti, potom zbožie, potom žena milá, potom děti, potom poklad a potom také čest na počátku a na rozmnoženie mají k sobě velikú libost a veliké utěšenie, ale na skonání a na ubytí žalost a truchlost toho velkú činie. Proč to bývá? Když hneš svým rozumem, vieš, že to pocházie z libého myšlení, ješto člověk má, a toho dokonati potom nemuož v skutku, vpadne v smutek, v truchlost a zámutek, že často by radějí neměl zbožie, neměl by ženu milú, neměl by dětí, neměl by pokladu, neměl by cti, někdy nemoha s tiem k svéj vuoli a k své libosti do svého žádaní dobyti a dokonati. Proč dokonati