neslušieť to na múdrého, neslušíť to na rozumného takáž řeč! Styď se asa toho dobrého mudrce, jemuž jmě Pytagoras; tenť praví: „Múdrý člověk, tenť nešetří Bohu se líbiti řečí pěknú než skutky dobrými.“ Ej, žeť tě pohan má přemluviti rozumem a zvlášče tiem, ješto k Bohu příslušie, an viery nevídal!
Buď to pak, žeť by bylo píle k Bohu volati kterú řečí – jehožto nevíme, oč voláš, leč o tu a pro svú tu jistú, ješto s ji sobě zvolil za utěšenú jako Židé cibuli a česnek, ješče by uslyšen nebyl v své prosbě tak brzo, jakož sám by chtěl aneb mněl. Nebť jest učený člověk, svatý Augustin, proti tobě a řka: „Ty člověče, ješto se Bohu modlíš, věz zacelo a bez pochybenie to měj ode mne! Ač v své modlitbě co tělestného anebo co světského žádáš aneb co marného prosíš, uslyšen nebudeš. Ač pak co podobného prosíš od Boha a žádáš s pravú věrú, ne inhed tě Buoh uslyší druhdy k tvé prosbě. Sámť on skrze proroka Jeremiáše praví a řka: „Lid muoj obrátil ke mně zadnie stranu, a ne tvář, a v času protivném volá ke mně řka: Pane, povstaň a sprosť nás!“ Ale strach nás zajisté, Tkadlečku, byť těm nebylo řečeno, jakož bylo řečeno oněmno nemúdrým pěti pannám: „Zajisté neviemť vás.“ Neb týž svatý Augustin praví, že častokrát Buoh člověka v jeho smutné prosbě, v truchlé modlitbě neuslyší hned ani slyšeti tbá, jenž byv v rozkoši tělesné a v pokoji nedostatkuov bez protivenstvie božieho kázanie a přikázanie netbal činiti.
Opět pravíš na ny, že sme velmi zlé a velmi hanebné, mrzkuté a velmi škodlivé. Nenieť to nám divno od tebe, poněvadž Židé, majíce všichnu rozkoš a všichnu vuoni v manně, jí hrdali, ty pak nadto hrdati móžeš tresktánie naše, jenž se tobě hořko zdá a zlé a nelibé. Avšak jistě tebeť se to všecko dotýká a na těť se to chýlí, cožť sme pravili tobě o Židech. A velmiť se bojíme za tě, byť se nad tebú neskonalo onono, o němž praví prorok Izaiáš v pátém rozdiele, sjednávaje se s svatým Janem, miláčkem božím, a řka: „Ve, ve, totíž běda vám, ješto menujete zlé dobré a dobré menujete zlé!“ Ve, totížto běda těm a běda všem těm, jenž usty svými hřešie, neb jed ďábelský jest v ustech jich! Ó, Tkadlečku, že se toho nelekáš!
Než toho již nynie nechajíce, neb to vieme, že toho netbáš, však o jiném mlčeti nechcem. Než věz to, žeť se divíme tomu, co tiem míníš v své řeči, že dřieve na počátku našeho sváru vše si nás menovalo Neščestím, jakož sme jím, a v tom si se dosti nás
