milostí na svú dobrú laskav byl anebo i jinými řečmi chytrými mě krotilo a ty po své vuoli k dobrotě přivedlo. Na těť já vždy volati chci i volám, to věz, i křičím bez přestání: „Ach, nastojte, ach na tě, zlé Neščestie, ach a vždy na tě ach, dnes i zajtra až do súdného dne, zlé, hanebné Neščestie! Buoh tě shlaď na věky!“

Teď Neščestie vypravuje v podobenstvie žalobníkovi, tco jest ono a kde se vzalo a odkud jest pošlo; a kterak Římeniné kdy Neščestie vypravovali aneb kterakú mu postavu byli dali.

Častokrát lidé sobě v obyčej vezmú, že to chválé, ješto jest zlé a ničemuž se druhdy nechýlí k dobrému, a to, což jest častokrát zlé, to oni menují dobré. A to nebývá od lidí rozumných, aniž toho činie lidé rozumnie a smyslní než lidé nerozumnie a ještoť jsú mysli vrtké. Toť jsú též učinili Židé, jenž byli na púšči, když byli poddáni v sirobu; miesto té siroby krmil je Buoh chlebem nebeským, totížto mannú, však toho vděčni nebyli, než vždy reptali a odmlúvali túžiece po své zemi, v niežto maso s cibulí a s porem a s česnkem sediece nad hrnci jedli, takže což bylo dobrého, to sú hyzdili, a což bylo mrzuté a zlé, to sú oni chválili a po tom vždy túžili.

Ty, Tkadlečku, právě též činíš: v sobě sám vždy repceš a toho zevnitř tajiti nemuožeš než neuměje toho reptánie, jenž je máš na srdci, jinak přikryti, nábožnú svú řečie přikryti chceš to, ať by lidé mněli, byť se tobě stala křivda, neb někakú pokornú zevnitřnie a kakúsi postavú tichú se ukazuješ a k Dobrému, jakoť by píle bylo, voláš žádaje tělestné a minuté věci, a jsa obdařen dobrým smyslem a rozumem tiem, že věděti muožeš, že tiem paniem slúžíš a pro něžto chceš zbýti toho dobrého, jenž proti té marnosti jest veliký rozdiel. Chválíš česnek, chválíš cibuli, chválíš por smrdutý, a mannú, nebeským darem, zhrdáš, jenž v sobě má všech jiných krmí vuoni rozkošnú. Ej, neslušieť