se to pak přiházie, že jeden druhému k libosti řeči stojí a řeč přijme, a přijma řeč druhdy křivú, druhdy pravú, i oddá se po řeči na to, o něž jest dříve mysliti nechtěl ani snad slyšeti.

A z těch již menovaných prvních milostí zevnitřních pocházejí ješče mnohé jiné, neb pocházie ta milost, jakožto někdy mají dobří k dobrým pro nětco dobrého, a to neuplně milost slove vnitřnie než přiezen. O téj Tulius, mistr pohanský, uplnějé praví v svých knihách Přirozených. Někdy také pocházie takáž ta zevnitřní milost od zlého člověka k zlému člověku, a to pro něco zlého, jako sám to věděti muožeš i snad vídáš, že dobrý rád s dobrým přebývá a zlý s zlým rád bydlí. Někdy také pocházie milost ta zevnitřní od dobrého k zlému, jakož to často bývá, že dobrý služebník bývá laskav na svého pána a jej miluje ne tú vnitřní milostí než zevnitřní, jenž láska slove, a netoliko láska pravá, ale upřímnost a snažnost z práva. Neb každý slúha, ktož jest u koho, u kterého pána, buď u dobrého neb u zlého, má vždy míti k svému pánu upřímnost a snažnost beze lsti k takýmž věcem, jako stav jich s obú stranú záleží. Též i žena k muži, ačť jest on zlý, vždy k němu žena má míti upřímnost a on k nie. Někdy také pocházie milost od zlého k dobrému, a to bývá často od přirození, že někdy zlý otec jest někdy laskav na dobrého syna a jej miluje, ne pro jeho dobrotu tolik anižto pro jeho šlechetnost než z téj přirozené milosti a z téj krve otcové.

Než o takýchžto