milostí jiného není živ jedno sebú sám a vuolí svú.“ Tožť již seznáš, cožť jest pravá milost; tak li jest, jakož praví Ovidiáš a řka: „Milost pravá, srdečná není jiného nežli jedna vuole, jedno chtění a jedno srdce dvú člověkú sobě přejících.“ Dobřeť jest ten pověděl o milosti, ale postavil dopověděti, že žádná milost nenie bez bolesti, bez myšlenie těžkého a žádné těžké myšlenie nenie bez bolesti; a kde bolest, tu bieda, a kde bieda, [tu]text doplněný editorem smutek, a kde smutek, tu žalost. Tehdy z milosti pocházie mnoho protivností, až se i na žalosti staví. Aj, vazba zlá, aj, vazba protivná, aj, vazba těžká býti u milosti malý čas a v žalosti dlúhý! Nenie jiného jistě milost nežli vazba, smutek, bieda a mnoho zlého. Ó, kakť jest k tomu podobně pověděl Aristotileš v týchž svých knihách a řka: „Přirozenie lidské nebo člověčie jest ve mnohých kusiech dievka neboli služebnice.“ To již shledati móžeš, kterak a čím aneb čeho milost potřebuje [ze]text doplněný editorem všech svrchu psaných kusóv. O čtvrté milosti v té míře tobě třeba nenie slyšeti nynie.

Nuže, slyš, Tkadlečku, již seznati móžeš milost tu, kterú s měl míti anebo kterú s měl k nie a v které mieře si ji míti mohl aneb míti jměl v téj milosti, z niežto túžíš a žaluješ, že si té pro ny zbyl. Protož, dobrý Tkadlečku, pusť tu milost a testknost, ješto ji máš skrze tu milost, mimo se a vezmi sobě to na pomoc, ještoť sme již nynie i dřieve často pravili, a zvlášče nynie! Tak praví mudřec Ipokras tobě i každému milovníku