milovníku a řka: „Ktož chce býti svoboden a bez testknosti na své mysli, nestój o to, což mieti nemóžeš, aniž miluj, což s nesnází přicházie; a pakli kto co mieti chce, oč stojí, stój o to, což mieti muože, a to miluj, co jemu přijíti móže.“ Protož jestliže s nemyslil býti laskav na tu svú tobě libú podlé těch přirozených běhuov a té komplexí, jedno z uobyčeje a z své vuole a srdečného myšlenie, jakož s již slyšel – a takéž myšlenie srdečné nepocházie nežli z opatření – již tehdy, chceš li, sám móžeš své té jisté odsiesti, poněvadž jie již opatřiti nemóžeš aniž snad o to stojíš. Zbudiž také toho vnitřnieho myšlení, a všie milosti hned pozbudeš. Neb tobě uplně to a zajisté pravíme, i prav to sám každému: Nezbudeš li milosti, nezbudeš žalosti, neb kde milost, tu žalost. A čím bývá větší milost na přebývaní, tiem větší žalost na rozlúčení bývá, jakož praví, kdež mezi lidmi bývá malá milost, tu také bývá malý hněv, ale kde veliká milost bývá mezi lidmi, tu také bývá veliký hněv; míneť hněv takýžto, ač není veliký sám v sobě, a snad že není oč tak znamenitého, však od milého člověka zdá se každý hněv veliký a těžký. Neb pravá milost dvú lidí spolu není jiného nežli jedna vuole a jedno chtění jich obú, a rozlúčenie jich obú neboli rozdělení milosti není jiného nežli nesvornost a nejednota mysli. Viz tehdy, jest li bolest či nenie myšlenie libostí rozděliti,