úduov všech zpósobilých, vítěz života svého, rozumu prostraného, to Medea jakožto múdrá žena znamenavši na něm i vždy to na své mysli přemietala, až i u milost jeho a k němu se přichýlila. A to jest nebylo nežli z myšlení tajného, a to myšlení nebylo jest nežli z příčiny zevnitřního opatření. Neb to věz, že vidění přivozuje myšlení, myšlení, to přivozuje kochání, kochání, to přivozuje povolení, povolení, toť přivozuje obyčej, obyčej, tenť přivozuje potřebnost, takže člověk druhdy, když se s člověkem svykne, mnie, že jeho potřebuje, že by bez něho býti nemohl. Též člověk, když u milost zajde, tak mní, že bez toho člověka býti nemuož, kteréhož miluje a kteréhož sobě na mysl fasuje, buďto neboli z vidění neboli z mysli, buďto milostí srdečnú neboli milostí, jenž láska slove. Neb milost pravá nenie jiného nežli povolení mysli, jenž pocházie [z]text doplněný editorem žádosti srdečné; anebo milost jest požádaní vidění věci, to jest se v ní kto kochá. A to jest milost první, vnitřní, celá a pravá, sladká a hořká, veselá a smutná, přívětivá a neochotná, libá a nelibá, toť jest ta, jížto vešken svět se jí jako lýky zvázal. Neb milost jest podobně k lýku přirovnána: lýko, to jest zanova ohnuto a pevno, též každá milost na počátku sobě rozpránie nedá; nedáš li se lýku zastarati a milosti budeš netbati, potom lýko bude mdlo a