ten chýlí na tě a k tobě příleží podlé té milosti, jakož po niej túžíš. To jest také milost vnitřní, ještoť pocházie z viděnie člověčieho a z myšlení vnitřního úmyslu. A to přicházie z toho myšlenie: když kto kterého člověka vidí a jej uzřie okem vnitřním, jenž libost slove a mysl, a ten má snad někaké zvláštnie a někaké kusy dobré do sebe, jakožto snad řeč libú neb zróst šlechtilý neb snad krásu nad jiné lidi neb někakú svobodnost neb snad výmluvnost nebo ochotnost neb múdrost nebo snad statečnost nebo jiné někaké tělestné dary, uzře jej člověk a jej znamenaje v těch věcech a jej na mysl sobě jednú, druhé, třetí vezme a jej sobě falšuje k libosti, příde jemu potom na mysl snad jednú, druhé, třetí, až dálež dále, až o něm mysliti bude a z toho myšlenie jemu v srdce upadne a z toho přijde u milost a v téj na své mysli ztajna mysliti bude, až i v téj milosti se srdce zažže. A toť se jest stalo bylo onéj krásné ženě, jenž Medea slúla, když byl Iazon, ten jinoch, přijel na jejího otce dvuor, jenž řeckým ciesařem byl slúl, a byl v ty časy přijel na toho ciesaře dvuor po rytířství, tu ten ciesař, otec té krásné Medee, ctil velmi toho Iazona jinocha a jeho ke dceři přivedl, chtě jeho ctíti, jakož to obyčej dvorský jest byl, a tu s nie rozmlúval jako host. Ale že jest byl výmluvy a řeči přelibé, zrostu šlechtilého, osoby mužské,