jiných takýchto obyčejóv, ješto jemu druhdy časem a miestem překážejí a jemu ujmu činie na tom, že vždy všeho dobrého nenie do něho. Též ciesařová, královna, kněžna i jiná k těm řádóm počtená, jestliže jest bohata, mocna a vznesena nad lidi, ale v hróze a v nevolnosti jest, bez svobody. A pakli jest bez hrózy, ale má utrhánie od lidí, ujmu na cti skrze jejie svobodnost; a někdy z té svobodnosti se sama nad sebú zapomene, že sebe sama proti své cti a proti lidem poníží. Pakli se jest zachovala proti lidem, ale zlíť řkú, že snad to ne z přikázanie božieho činí ani pro svú čest, ale snad z pochvaly, chtiec sobě tiem čest učiniti, že jest ctna, dobra, šlechetna, múdra, ochotna, a to snad ne pro ty dobré činy se těch drží aneb snad pro svú čest jakož pro lidi, chtiec toho pochvalu mieti. Tuť se pak skoná na takové ženě nebo panně nebli často i muži, jenž Aristotileš praví v svých prvních knihách Elenchorum a řka: „Někteří jsú lidé, ješto což činie, viece žádají vidieni býti za svú tu jistú práci, že jsú múdři; nežli jiní jsúce múdři a z té múdrosti něco dobrého učinivše, i nic nežádají.“ O takýchž lidech takových divných obyčejóv, ač nás toho nezbavíš, povieme potom, bude liť toho potřebie.

Ale, milý Tkadlečku, vrátiece se k své řeči zase, nic se tomu nediv, že ta tvá milá tobě byla dobrá, nebť jest neměla býti komu zlá, to sám vieš, leč sobě sama. Nediv se tomu, že byla múdrá, neb jie nic protivného nepotkalo, v němž by byl seznal múdrost její neb hlúpost její. Nejednú člověk má postavu zřiezenú ke všie múdrosti, avšak