praví Aristotileš v svých prvních knihách Ethicorum, že každý člověk od přirozenie svého jest sobě míl a každé stvořenie sobě dobrého žádá a potom jiným. By tvé vše dobré ležalo na tvé, ješto ji mieníš, a tobě co pomohla, věz to zajisté a uplně bez pochybenie, žeť by sobě najprv sama pomohla. Ale tak, jakož ona sobě sama pomoci neumie aniž móž tú pomocí, jakúž ty mníš, takť i tobě nezjedná co ani co tvého dobrého ona zvésti móže. Kakž ty řieci chceš, že tvé vše dobré ležalo jest na nie? Slyš dobře! Nicť nenie tak mocného na světě, tak bohatého, byť bylo při něm vše dobré anebo by bylo bez nedostatkóv, neb všechny věci, jenž na světě sú, vždy něčeho potřebují, ač ne vždy, ale časem svým. Pravíť filozof Tales: „Najmocnější byt jest potřebnost, bez nie nic na světě býti nemóž, ni dobré, ni zlé,“ totíž cožkolivěk [člověk]text doplněný editorem[22]doplněno podle DG III 7 jedná, neb dobré neb zlé, vždy něčeho potřebuje k tomu, což jedná. Neřku to duchovnie dobré, o němž my mluvíme, ale tělesné neb svěcké dobré, jenž lidé o ně stojie. To vidíme sami: Ač jest který král neb ciesař neb snad papež a jiný takýžto vysokého řádu člověk mocný a bohatý, někdyť se nahodí, žeť snad smysla dobrého nemá. A pakliť smysl má, ale snad mužnosti a smělosti nemá. Pakli to má, ale snad klam a neustavičnost jest při jeho skutciech. Pakli toho nenie, ale snad ukrutnost a nespravedlivost jest při něm. Ač toho nenie, ale snad jest při něm někaká hrdost neb pych neb netbánlivost svých poddaných nebo někaký šeredný obyčej, ještoť to naň neslušie. Pakli toho nenie, ale jest vždy snad