[2240] Z jehožto ust pocházie strdí [51r]číslo strany rukopisutekúcie,
pěnie také přežádúcie.
Ukrutný[eo]Ukrutný] Wkrutny pták tak povědě[60]po srovnání s latinskou předlohou schází podle J. Loriše na tomto místě verš „sordet iste modus canendi“ (Loriš 1903, s. 116):
„Dietek sniesti se nestydie,
ano jich smrt matka vidí.“
[2245] Žalost svú matka vidúci,
až nemóž umřieti mrúci,
ale život svój tak ztáhá,
že již jako smrt přemáhá.
Má v srdci viece bolesti,
[2250] nežli jie smrt móže přemoci[61]J. Loriš v poznámce uvádí, že „rým žádá ‚ſneſti‘“(Loriš 1903, s. 116).
Ó, matko, čemu s na světě,
jenž bolesti velmi viece
tvé srdečko jest trpělo
než tvých vlastních dietek tělo?
[2255] By tělce pták usty klije,
tvé srdečko bolest čije.
Horší velmi ostra meče
tvé srdce brzo proteče.
Jestřáb svój hřiech postiže,
[2260] když jej ptáčník se lpu zdviže.
Zlého konce jest zásluze
zlý život lestného muže;
jenž nevinného lstí lapá,
přečasto sám v též upadá.
Fine malo claudi mala vita meretur.cizojazyčný text
Qua rapit insontes, se dolet arte capi.cizojazyčný text
O vlku a lišce. Kapitola XLV.
[2265] Jenž rád bývá zisku svému,
ten klade osidlo zlému;
přečasto cizieho žádaje,
jsi časté přísahy maje.
Jenž jest družci čině jámu,
[2270] často padá v tuže samu.
Tato pověst to dává znáti.
Když [51v]číslo strany rukopisuplen vlka obohati,
jímž vzvede mnoho prázdnosti,
i by liška jeho hosti;
[2275] jeho štěstie závidieci,
poče k němu takto řéci:
„Dobré jitro bratru mému!
Radujiť se štěstí tvému.
Div mě drží velmi tuhý,
[2280] že si se mnú nebyl již čas dlúhý.
Nelze tebe zapomněti,
mám tě vždycky v své paměti.“
Vlk lišce povědě takto:
„Nehřešiž[ep]Nehřešiž] nehřeſiš toho nikako.
[2285] Rač Boha za mě prositi,
ať by mých dnóv ráčil prodliti.
Však vždy se lstí ke mně chodíš,
jíž mi mnoho škody plodíš,
pod strdí jed dlúhý noséci,
[2290] mému mnoství závidieci.
Vydřieti již něco žádáš,
když ty na mě krádež vzkládáš.
Usta má, to všichni vědie,
kradeného nic nejedie.“
[2295] Když lišku vlk již pohrze,
smutna by převelmi tvrdě.
Bolest ji mrchu vzbudi,
ku pastýřovi ji připudi,
řkúc: „Slušie věděti tobě,
[2300] chceš li svú čest mieti sobě,
chci tvú milost za dar vzieti
a chciť vlka pověděti.
Zahub svého vražedlníka,
tvým ovcem protivníka.
[2305] Ondeť leží již bez péče,
v onomno dúpěti kleče.“
I brasta se k oné chrasti
pastýř vlka cepem s[52r]číslo strany rukopisuchlasti.
